Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Pavla Svobody, Alexandra Vondry (ze 17.5.), Tomáše Klvani (z 18.5.) + (z 20.3.)+ (z 12.3.), Lenky Víchové (z 16.5.), rektora Libora Grubhoffera, Miroslava Kalouska (z 12.5.) + (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Džamily Stehlíkové, Michaela Kocába (z 13.5.) + (z 25.4.) + (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.),  Karla Schwarzenberga (z 5.5.) + (z 24.3.) +  (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Daniela Kroupy, Marka Ženíška (z 8.5.) + (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), senátora Zdeňka Papouška (z 8.5.) + (20.4.),  Marka Bendy, polské velvyslankyně Grazyny Bernatowicz, Jiřího Menzela, Tomáše Pojara, Daniela Korteho, Rudolfa Baránka, Libora Roučka, Michaela Romancova (z 20.4.) + (ze 7.1.) (+ z 20.8.),  Zdeny Mašínové (z 15.4.) + (z 27.3.) ,  Jiřího Zlatušky (z 18.4.) + (z 8.4.),  (+ z 21.2.) , Miroslavy Němcové (z 15.4.) + (z 26.3.), Jaroslava Hutky (z 18.4.) + (ze 31.3.),  Alexeje Kelina, Antona Litvina, Martina C. Putny, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.),  Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, gen. Jiřího Šedivého, Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.),  Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana Zahradila,  Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty,Tomáše Peszyńského,  Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského,  Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova,  Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj či Františka Janoucha

Poslanecká sněmovna se v úterý nakonec vůbec nedostala k projednávání asociační dohody s Ukrajinou, což někteří komentátoři kritizovali jako skandál, když zrovna v ten den byl na návštěvě ČR ukrajinský ministr zahraničí, který si s Lubomírem Zaorálkem docela notoval. Je špatně, když česká sněmovna bez jakýchkoli námitek nebo připomínek ihned dohodu neschválila?

Myslím si, že by bylo špatně, kdyby Poslanecká sněmovna asociační dohodu schválila bez rozpravy, námitek či připomínek. Jde o tak důležitý dokument, že by bylo zcela trestuhodné jej schválit jen proto, že si ten den ministři Zaorálek a Pavlo Klimkin „docela notovali“. Mimochodem PL se mýlily, když zveřejnily, že asociační dohoda prošla Sněmovnou v prvním čtení. Zatím o ní poslanci vůbec nejednali.

Poslanec Jaroslav Foldyna z ČSSD předložil návrh prohlášení, s nímž by dle něho bylo přijatelné asociační dohodu schválit. V textu jsou zmíněny některé zásadní připomínky vůči současné situaci a vládě na Ukrajině. Má šanci asociační dohoda na schválení spolu s tímto prohlášením? Není to naopak tak, že bychom dokument, který prošel Europarlamentem, měli jako loajální členové EU přijmout bez nějakých dalších podmínek?

Myslíte si, že loajální členové EU by měli vše, co přijme Evropský parlament, automaticky přijímat? Myslíte si, že by si evropští občané nechali líbit takovéto drastické omezení suverenity národních parlamentů? Nevím, zda má asociační dohoda šanci na schválení s textem prohlášení, které předložil poslanec Jaroslav Foldyna. Znám však kromě poslance Foldyny i několik dalších poslanců ČSSD, kteří nejsou ochotni schválit asociační dohodu s Ukrajinou bez předchozího schválení zmíněného Prohlášení.

Co přesně je cílem toho prohlášení, které Jaroslav Foldyna předložil? Nemohou to kritici politiky Kyjeva i asociační dohody brát jen jakousi úlitbu pro čisté svědomí, aby bylo možné dokument podpořit? Jaké konkrétní efekty to může mít?

Dovedu si představit řadu poslanců, kterým by jejich svědomí nedovolilo schválit asociační dohodu, aniž by současně v tomto Prohlášení nemohli vyjádřit své legitimní výhrady k současné situaci na Ukrajině. Asociační dohoda není samozřejmě o členství Ukrajiny v Evropské unii, ale jen o jejím přibližování se k Unii v rámci fungování Východního partnerství. Evropská unie je ale postavená na respektu k jistým demokratickým hodnotám a mlčky přejít skutečnost, že je dnešní Ukrajina zmítána obrovskou korupcí, že její hospodářství je zadlužené mnohonásobně více, než kdy bylo Řecko, že tam zkorumpovaní oligarchové mají vlastní skvěle vyzbrojené soukromé armády, že jsme tam svědky projevů extrémního nacionalismu, xenofobie, antisemitismu „i jistých sympatií k fašismu a jeho symbolům“, že veřejná správa i soudnictví se neobejdou bez demokratických reforem apod., by bylo pštrosí strkání hlavy do písku. Nevyřešené problémy Ukrajiny je třeba vyjmenovat, a pak schválením asociační dohody vyjádřit naději, že jejím naplňováním se Ukrajina začne k Unii pomalu přibližovat. Je rovněž třeba neustále opakovat, že problém soužití západní a východní Ukrajiny nelze vyřešit vojenskými prostředky, ale jen a jen diplomatickým jednáním a politickým kompromisem. I o tom je předložené prohlášení.

Východoukrajinští povstalci se prý vzdali plánu na existenci samostatného Novoruska. Nedávají tím za pravdu Kyjevu v jeho „protiteroristické operaci“, když vlastně říkají „zkusili jsme to, nevyšlo to a kašleme na to“?

Ale ti povstalci přece nic takového neříkají. Naprostá většina z nich říká, že nejsou schopni a ochotni žít s kyjevskou vládou v jednom unitárním státě, v němž by kyjevští nacionalisté diktovali Doněcku a Luhansku, jak se tam má žít. Někteří se domnívali, že řešením by mohla být významná decentralizace a autonomie, jiní věřili spíše federalizaci či i konfederaci a další třeba připojení Donbasu k Ruské federaci, podle modelu Krymu, a v neposlední řadě se jiní nechali unést představou samostatného Novoruska. Byl jsem od začátku tohoto konfliktu hluboce přesvědčen, že opakování Krymu či vznik samostatného Novoruska nepřichází v úvahu. Nikdy si to nepřál ani prezident Putin, ani většina povstalců. Odmítnutí této cesty je tedy jen pragmatickým uznáním reality. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy neztotožňoval úsilí povstalců o autonomii východní Ukrajiny s terorismem, nemohu dát za pravdu kyjevské „protiteroristické operaci“, v níž zbytečně zahynulo tisíce lidí. Dnes naštěstí umírají jen jednotlivci, ale i to je špatně a je třeba další eskalaci násilí zabránit.

Ruský prezident při setkání s prezidentem Milošem Zemanem prý řekl, že Rusko hodlá dodržovat minské dohody do posledního písmene. Český ministr zahraničí ale nedávno prohlásil, že Rusko opět posílá na východ Ukrajiny vojáky. Jak to tedy je? Kdo plní nebo neplní dohodu Minsk II?

Obě strany porušují minské dohody, ale zatím ne v takovém měřítku, aby to vážně ohrozilo jejich plnění. Jde však o znepokojující jev a je třeba, aby mezinárodní garanti minských dohod vyvinuli dostatečný nátlak na Kyjev i na povstalce, abychom místo střelby slyšeli jen hlas vyjednavačů. To samozřejmě nebude snadné. Je jasné, že obě strany přistoupily na minské dohody pod nátlakem a žádná z nich nebyla nijak nadšená. A jistě jsou na obou stranách fanatici, kteří stále doufají, že bude možné hodit dohody do koše, a pokusit se prosadit vlastní představy ukrajinského uspořádání vojenskými prostředky. Vypadá to, že na obou stranách jsou cizí vojenští instruktoři i vojáci. A že na obou stranách jsou z ciziny dodané zbraně. Netvrdím pochopitelně, že ve srovnatelném množství. Dohoda Minsk II je ohrožená, ale stále platí a je tedy v této chvíli jediným přijatelným řešením.  Její naplnění neznamená však jen ukončení zabíjení, ale demokratické svobodné volby, po nichž si občané východní Ukrajiny budou rozhodovat o svých věcech veřejných samostatně, při zachování územní celistvosti a teritoriální integrity státu Ukrajina, jak se to jasně říká v Prohlášení předloženém poslancem Foldynou.

Jednání s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem před týdnem v Soči absolvoval jeho americký protějšek John Kerry. Analytici hovoří o zásadní schůzce, kde navíc stala dosud naprosto nevídaná věc. Kerry kritizoval ukrajinského prezidenta Porošenka, za což už sklidil kritiku v americkém tisku. Jak máme tuto schůzku podle vás vnímat? Může znamenat nějaký příslib důležitých změn? Jaké všechny faktory mohou hrát roli ve vývoji vztahů USA a RF?

Patřím k těm, kteří považují schůzku Johna Kerryho s ministrem Lavrovem a následně i s prezidentem Putinem za nesmírně významnou, i když zatím ještě ne průlomovou. Pokud vím, tak John Kerry ve svém varování Porošenkovi použil kondicionál, tedy, pokud by Porošenko uvažoval například znovu dobýt doněcké letiště…tak by si to měl ihned rozmyslet. Podobné varování by se jistě slušelo vyslat i směrem k premiérovi Jaceňukovi, který stále občas sní o zázraku, jímž by se ukrajinská armáda mohla vrátit na Krym. Nebyl bych překvapen, kdyby z Putinova okolí přistálo u některých tvrdohlavých radikálů varování, že by si měli zajít chuť dobýt třeba Mariupol. Moskvě i Washingtonu musí být jasné, že svých cílů na Ukrajině nedosáhnou vojenskými prostředky. Jejich proxy válka musí být ukončena dříve, než napáchá obrovské škody, jak na Ukrajině, tak i jinde.

Někteří analytici hovoří o tom, že nastává doba opětovného usmiřování USA a Ruska. Washington prý přehodnocuje své zahraničněpolitické priority, protože víc než Ukrajina je pro něj nyní zásadnější situace na Blízkém východě, především kolem Sýrie nebo jednání o íránském jaderném programu. Vnímáte to stejně? Dělají Spojené státy dobře, že se v tomto chtějí s Ruskem sblížit, anebo to bez Moskvy nepůjde?

Ano, myslím si, že jisté části americké administrativy dochází, že vsadit všechny karty na uskutečnění iluzí paní Nulandové a dalších jestřábů v Kongresu o fungující prozápadní Ukrajině, která by mohla umožnit vojskům NATO se dostat až k hranicím Ruské federace, by bylo krajně kontraproduktivní. Bez jisté vstřícnosti Moskvy nebude možné vyřešit komplikovanou situaci v Sýrii. Ohrožena by mohla být i významná dohoda s Iránem o zárukách, že jaderná energie bude využita jen k mírovým účelům, k níž doufám, že dojde na konci června. Byl jsem teď nedávno v Teheránu a na optimistické očekávání jsme naráželi každý den všude. Zklamat je by neprospělo nikomu a ničemu, snad jen s výjimkou některých zbrojařských firem. Naděje, že by se mohlo podařit se účinně postavit teroristickým silám tzv. Islámského státu, by rovněž mohly klesnout někam k nule. A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho. Rusko nelze porazit sankcemi či novou studenou válkou. Rozumní politici obou velmocí se musí domluvit v zájmu míru a stability jak v Evropě, tak především na Středním a Blízkém Východě a v dalších potenciálních ohniscích konfliktu. A musí mít možnost zkrotit ty méně rozumné ve vlastních řadách….

Co očekáváte od vývoje v Evropské unii poté, co v britských parlamentních volbách zvítězili konzervativci, jejichž lídr David Cameron zopakoval, že hodlá dodržet slib a vypsat referendum o setrvání země v EU? Poškodilo by EU či dokonce ČR nějak vystoupení Velké Británie z Unie? Na nedávné tiskové konferenci CEVRO Institutu řekl expremiér Petr Nečas, že odchod Británie z EU by znamenal geopolitickou katastrofu…

Odchod Británie z EU nebude jistě znamenat geopolitickou katastrofu. To je nesmysl. Ale je pravda, že to poškodí jak Británii, tak i EU. Bruselští a němečtí politici se budou snažit vyhovět mnoha podmínkám, s nimiž přijde Cameron, aby mu usnadnili přesvědčit britské voliče v referendu, že zůstat v EU za jím vyjednaných lepších podmínek je mnohem výhodnější než z ní odejít. Britští podnikatelé již nyní bubnují na poplach, neboť chápou, že obchod mezi izolovanou Anglií a Unií bude narážet na mnohé překážky. Jsem však přesvědčen, že nebudou dlouhodobě nepřekonatelné. Kapitál si svou cestu najde. Anglické NE Evropské unii, by ale vedlo k rozpadu Spojeného království a samostatné Skotsko by zůstalo členským státem EU. A v Evropě by novodobí nacionalisté ztratili potenciálního spojence v úsilí zpomalit či zvrátit vývoj k větší politické integraci.

Jak nahlížíte na současnou debatu kolem kvót pro přerozdělování uprchlíků jednotlivým členským zemím EU? A jak by se Evropa měla k masivní imigraci ze severu Afriky zachovat? Přijímat a pomáhat všem nebo se zcela uzavřít?

Není možné automaticky přijmout všechny nebo se zcela uzavřít. To jsou nepřijatelné extrémy. Přiznám se, že se mi nelíbí představa nějakých povinných kvót pro přerozdělení uprchlíků jednotlivým členům EU. Na druhé straně by bylo krajně nesolidární nechat jen státy jako je Itálie, Španělsko, chudé Řecko a i Francie, aby se samy potýkaly s desítkami tisíc uprchlíků jen proto, že mají blízko ke Středozemnímu moři. Není možné nechat tuto odpovědnost také jen na Německu a Švédsku, jejichž vlády byly dosud ochotny poskytovat mnoha uprchlíkům azyl, ubytování i práci. Jednou ze základních myšlenek při vzniku Evropské unie byla vzájemná solidarita, pochopení, že jen solidaritou a vzájemnou spoluprací se ubráníme jak hrozbě války, tak i chudobě. Po 70 letech míru a prosperity by nebylo správné se chovat nesolidárně vůči lidem, kteří trpí za hranicemi EU, natož nesolidárně mezi členskými státy Unie. Dal bych však přednost, aby se jednotlivé státy ujaly uprchlíků na základě dobrovolnosti a po zvážení svých možností a podmínek. Jako bývalý český emigrant z roku 1969 si nedovedu představit, že by mně a tisícům dalších Čechů tenkrát Británie neposkytla útočiště třeba s odkazem, že tam mají už mnoho uprchlíků ze svých bývalých kolonií, k nimž mají jisté závazky, že je v zemi jistá nezaměstnanost nebo, že žijí jen na relativně malém ostrově.

Nedovedu si dobře představit, že by Evropská komise nepřestala trvat na svém návrhu povinných kvót, například na 525 uprchlících pro Českou republiku. Pokud by k nám tento relativně směšně malý počet uprchlíků nepřišel dobrovolně, kdo a jak by jim mohl zabránit, aby se v rámci Schengenu brzy nepřestěhovali třeba právě do vstřícnějšího Německa?

Měli bychom asi rozlišovat mezi ekonomickými uprchlíky, tedy lidmi, kteří utíkají před bídou ve svých zemích a uprchlíky, kteří utíkají před válkou, represemi, diskriminací, násilím. Chudým zemím by měla bohatá Evropa a USA poskytovat větší pomoc, ne almužnu, ale rozvojovou pomoc. Podmínky v uprchlických táborech jsou zcela nehumánní. Souhlasím s tím, že je třeba znemožnit pašerákům lidí, aby profitovali na utrpení bližních. Pro takové lidské hyeny nemám pochopení. Ale současně doufám, že úvahy třeba o bombardování přeplněných lodí s uprchlíky jsou jen absurdním a nejapným krutým žertem.

V neposlední řadě uznávám, že situace zvýší nároky na zpravodajské agentury, které se budou muset snažit identifikovat mezi uprchlíky potenciální teroristy. Ovšem namlouvat si, že snížení počtu přijatých uprchlíků zabrání stoupencům terorismu ve vstupu do USA či do Evropy, by bylo směšným podceněním organizací, které je již dnes sem vysílají.

Je třeba pomáhat těm, kteří by bez naší pomoci zahynuli nebo žili v naprosto nedůstojných podmínkách a současně ostražitě trvat na respektování našich zákonů a zabraňovat zneužití vymožeností sociálního státu. V tom by neměl být rozpor.