Letos jste oslavil své 70. jubileum a zároveň jste se rozhodl kandidovat do Senátu. Proč? Přeci jen byste si mohl užívat zaslouženého důchodu. Navíc jste známý tanečník. Máte zapotřebí kandidovat do politiky?

Došel jsem k tomu, že prožít život je svým způsobem politikum. Líbí se mi téma ANO ve stylu „chceme lepší Česko“. To je něco, s čím se plně ztotožňuji. Když budu sedět doma, tak pro lepší Česko mohu těžko něco udělat. Jsem přesvědčený, že Senát je platforma, kde se dají prosadit dobré a užitečné myšlenky pro všechny.

Proč jste se rozhodl kandidovat právě za ANO?

Protože, stejně jako pan Babiš, zkrátka chci lepší Česko.

Předpokládám, že jako profesionální tanečník byste i v Senátu rád u kultury zůstal. Mám pravdu? A co konkrétně byste chtěl změnit?

V každém případě, aby na kulturu šlo více peněz a také aby kultura byla brána stejně populárně jako sport. Chci správnou argumentací v Senátu, právě v této radě starších, rozpoutat diskusi na téma kultury a vlastně i politické kultury u nás. 

Co byste kromě samotného financování označil za největší problém kultury u nás?

Celkově přístup státních institucí a politiků, kteří berou kulturu jen jako okrajovou oblast. Podceňují ji, často řeší populistická témata a nevěnují se tomu, co je pro lidi opravdu důležité. 

Již čtvrtstoletí jste také členem Českého hnutí speciálních olympiád pro mentálně postižené sportovce a nyní zde dokonce působíte jako předseda. I proto byste se jako senátor rád soustředil na pomoc mentálně postižených spoluobčanů, snažil se jim zlepšit podmínky pro život a udělat maximum pro to, aby se jim lépe žilo. Jak konkrétně? Kde se nachází největší překážky pro handicapované?

Je asi dobré doplnit, že jsem čestný předseda, tzn. nejsem za to ohodnocen. Nejde jen o mentálně postižené občany, ale celkově o lidi, kteří jsou nějaký způsobem znevýhodněni a jsou závislí na naší pomoci. Je potřeba začít diskusi a sjednotit si názor na podporu a financování této sociální oblasti. Myslím si, že tito občané nám nastavují pomyslné zrcadlo například tím, že nevědí, co je závist. Závist je vlastně jed, který občany otravuje. Diskuse musí vést k jednoznačnému zlepšení podmínek jejich života a snadnějšímu začleňování do společnosti. Zatím podobné instituce jako České hnutí speciálních olympiád tráví příliš mnoho úsilí získáváním finančních prostředků, často bez výsledku.

Co vám práce s mentálně postiženými dává?

Nejen mně, ale všem, kteří jim aktivně pomáhají, vlastně nastavují zrcadlo, jak jsem zmínil výše. Neznají závist, zlobu, nenávist. Navíc jsou právě oni na nás zcela závislí, my jim musíme pomáhat, jinak to nelze. Oni se bez naší pomoci neobejdou.  

Jak byste chtěl coby senátor pomoci Pražanům? Proč by vás měli volit?

Chci řešit reálné problémy, které je trápí. Jde o celé spektrum věcí, které se dají v celé Praze i na „mé“ Šestce zlepšit. Mým cílem je podpořit občany v dobrých úmyslech zlepšení života v hlavním městě. Být mezi nimi, diskutovat s nimi, naslouchat. Jako senátor budu mít možnost ovlivnit mnoho věcí, především samotným otevřením těchto témat a dalším prosazováním správných kroků.

Otázka na závěr. Co vás nejvíce irituje při pohledu na českou politickou scénu?

Malá snaha se dohodnout. Myslím si, že to je povinnost politiků najít shodu, povznést se nad osobní malichernosti a populismus a zaměřit se na to, co lidi opravdu zajímá, na obecné blaho. Nejsem si jistý, jestli si někteří politici uvědomují, že jsou tam, aby sloužili nám všem, ne proto, aby se předváděli. Je to jako v umění, správný umělec má mít rád umění v sobě, a ne sebe v umění. Pro politika by to mělo platit dvojnásob, musím mít rád politiku v sobě, a ne sebe v politice.