Když jste před rokem psal o 17. listopadu, zmiňoval jste v komentáři pro Právo, že napětí ve společnosti nepolevuje a oslavy se stávají tryznou za nesplněné ideály. I letos se připravuje řada oslav, ale více se hovoří o demonstracích zvlášť ve světle posledních událostí. Čím se podle vás stanou letošní oslavy, půjde opět o „tryznu“? A pokud, tak tryznu za co nebo za koho?

V listopadu roku 1989 bylo hlavním požadavkem všech, kdo demonstrovali proti režimu, aby byly v naší zemi umožněny svobodné volby. Tento požadavek byl naprosto oprávněný, a pokud by zůstalo jen u něho, bylo by vše v pořádku. Brzy se však zjistilo, že část těch, kdo svobodné volby požadovali, nemá v úmyslu respektovat jejich výsledek, pokud volby dopadnou jinak, než si přejí oni. Tito lidé, kteří se svobodnými volbami souhlasí jen v případě, že v nich sami vítězí, plní každým rokem při nejrůznějších výročích veřejná prostranství, nadávají těm, kdo volby vyhráli, a dožadují se demokracie, jejíž princip nepochopili. O tom, čeho jsou tito lidé schopni, jsem se přesvědčil letos 28. října, když jsem šel na Hrad u příležitosti oslavy 100 let od založení Československa. Hlouček jich stál před hradní bránou a pokřikoval na ty, kdo vcházeli, včetně manželek vojáků padlých v Afghánistánu, že by se měli stydět. Bylo to velice nechutné.

K aktuální kauze… Syn Andreje Babiše na videozáznamu, který zveřejnil server Seznam Zprávy, tvrdí, že ho kvůli Čapímu hnízdu drželi na Krymu a podepisoval i nějaké dokumenty. Zatímco premiér hovoří o hyenismu a honu na jeho rodinu, šest opozičních stran podalo návrh na vyslovení nedůvěry vládě. Skandál hýbe celou republikou. Už se o tom hovoří i ve Štrasburku nebo v Bruselu? Jak celou záležitost hodnotit?

Tento týden zasedá EP ve Štrasburku. Vývoj v České republice není na pořadu jednání. Práce parlamentu se nezúčastnil pouze Jiří Pospíšil, který dal přednost tiskové konferenci v Praze. Nikdo ve Štrasburku jeho nepřítomnost v práci nezaregistroval a nikomu nevadila. Záležitost ohledně premiérova syna nelze objektivně hodnotit, pokud se nevyjádří příslušné orgány. Politici, kteří si ji troufají hodnotit již nyní, na sebe jen prozrazují, že jim o objektivitu v žádném případě nejde. Jelikož v řádných volbách neuspěli, snaží se kauzy využít k mocenskému zvratu. Odpovídá jejich pojetí demokracie, jak jsem o tom už mluvil.

Když sledujeme dění, můžeme se ptát různě na to, co se vlastně děje. Například: Jak je možné, že dva novináři najdou člověka, po kterém policie pátrala bezvýsledně? Jak to, že je Andrej Babiš stále na pozici premiéra, když používá tak „mafiánské praktiky“? Je správné odepsat premiéra kvůli videu, které je natočené tajně s psychicky nemocným člověkem? Skutečně jsou to zásadní informace, nebo dobře načasovaná manipulace? Atd… Z vašeho pohledu sociologa, co vůbec celá záležitost může vyvolat ve společnosti? Bude rozdělena ještě ostřeji?

Načasování celé akce je velice nápadné. Premiér v zahraničí, blížící se výročí listopadu, vláda odmítající podepsat Globální kompakt o migraci, který hrozí naši zemi zbavit zbytků suverenity ve věci přijímání migrantů. Tyto věci bijí do očí, o jiných lze jen spekulovat. Pokud vím, policie tvrdí, že řeší problém Babiše juniora již řadu měsíců v součinnosti se švýcarskou stranou. Z toho mi vyplývá, že zná jeho adresu. K tomu, jak se k adrese dostali investigativci, nemá sociolog co říci. To je otázka pro vyšetřovatele.  

Bez ohledu na aktuální kauzu, jak vnímat veřejný dialog v naší zemi? Ať už prezident Zeman, nebo jeho mluvčí označují liberální opozici a jí nakloněné novináře buď jako „nenávistníky“, nebo „hlasatele kultu nenávisti“. Z druhé strany zní, že Zeman nás táhne na východ, dělá nám ostudu a vulgarizuje veřejný prostor. Lze říct, kdo tento spor víc vyhrocuje? O čem spor svědčí?

Spor svědčí o tom, že u nás dialog ve skutečnosti žádný neprobíhá. Probíhá jen vzájemné osočování a urážení. Pokud by si dal někdo tu práci, mohl by zjistit, jak se rok od roku objevuje z úst politiků i takzvaných osobností stále více vulgarismů a nadávek. Zdá se, že už nikdo není vůči té lavině nevychovanosti imunní. Jakmile se urážky začnou zaměňovat za argumenty, je pak už jen krok k tomu sáhnout k fyzickému násilí. S četností vulgarismů se totiž jejich význam devalvuje a silnějším „agrumentem“ už pak může být jen facka. Na této spirále, která může snadno přejít v násilí, mají vinu všechny strany. Kdyby někdo řekl davům na Letné v listopadu 1989, jak o sobě budou časem mluvit ti, které tehdy sjednotil odpor k režimu, neuvěřili by mu. Tehdy to přece vypadalo, že se na Letné sešli sami slušní lidé.