Před nedávnem jste se zúčastnil coby panelista diskuse „Paradoxy zpravodajských služeb“. Co je podle vás největším paradoxem zpravodajských služeb a práce v nich?

Přiznám se, že jsem slovo „paradoxy“ v názvu diskuse příliš nechápal. Nezdá se mi, že by v problematice zpravodajství bylo více paradoxů než jinde. Ale budiž. Bylo by jistě možné za paradox považovat skutečnost, že díky exponenciálně se rozvíjejícím technologiím je nepřítelem dnešního analytika spíše nadbytek, nežli nedostatek informací. Problémem je se v nich orientovat, třídit je a přisuzovat jim míru důvěryhodnosti. Příkladem budiž, jak se vždy po teroristickém činu zjistí, že policie a zpravodajské či bezpečnostní služby (dále služby) měly pachatele v hledáčku, ale „nedokázaly reagovat“. Problémem je, že policie a služby mají díky internetu, sociálním sítím, platebním kartám, bezpečnostním kamerám, odposlechům mobilních telefonů, satelitním průzkumům atd. v hledáčku každého z nás. Podle této logiky bychom všichni měli preventivně sedět v base. Ale kdo by nás hlídal?

Na konferenci zaznělo varování před další privatizací zpravodajského a bezpečnostního sektoru. Mají soukromé agentury skutečně náskok před zpravodajskými službami jednotlivých států?

Jestli jsem to dobře pochopil, varovná slova na konferenci se týkala skutečnosti, že stát není schopen zaplatit špičkové odborníky v atraktivních profesích, jako jsou například experti v oblasti IT, finančnictví a tak dále. Tohle ale není nový jev. Zde měl výhodu socialistický stát; kdo se narodil finančním géniem, tak se mohl stát maximálně vekslákem nebo nastoupit – často s pomocí StB – do podniků zahraničního obchodu.

A ona varování před další možnou privatizací těchto složek? Jaká jsou rizika?

Samozřejmě, že „privatizace zpravodajského a bezpečnostního sektoru“ má ještě další, mnohem nebezpečnější aspekt. Vznik soukromých informačních kanceláří. Soukromé entitě je dovoleno vše, co není zákonem zakázáno, takže jsou nasazovány tam, kam stát nesmí, či kde se obzvláště bojí odhalení. Většinou se dnes nejedná o prostý sběr informací, ale o propagandu, jinými slovy kydání špíny nebo rovnou tvorbu cílených lží. Stát se vyhýbá zodpovědnosti za své činy. To samé platí stále častěji i pro vojenství. Že by civilní kontrola?

V jaké kondici vlastně jsou české zpravodajské služby? Například, když se podíváme na poslední veřejnou část výroční zprávy BIS, nebo podíváme-li se zpětně na kauzu Jany Nagyové a zneužítí Vojenského zpravodajství, ve které padl před nedávnem definitivní rozsudek...

V jaké kondici jsou naše současné služby, nevím. Veřejné části výročních zpráv nemohou o kondici služby vypovídat naprosto nic. Navíc zveřejňování nálezů služeb představuje nebezpečný zvyk, často pro služby vysloveně likvidační. Je tomu tak proto, že – z podstaty věci – jakmile cokoliv pronikne ze služby na veřejnost, zákonitě to získává charakter propagandy, aktivního opatření, ovlivňování mysli obyvatelstva, nazvěme to, jak chceme. A to je výsostně politická doména.