Pane doktore, tak premiér Fiala se svým SPOLU prohrál eurovolby, ale má pocit, že je to vlastně úspěch. Proč takto reagoval?

V pokleslých mediálních kruzích se o Petru Fialovi říká, že je „teflonový“. Doplňuje se to vším možným dalším a pro většinu těch, kteří to tvrdí, si myslí, že je to dehonestující. Já se naopak domnívám, že u českých politiků je to vlastnost obdivuhodná a jimi samotnými obdivovaná. Tyto euro volby jistě nesplnily Fialovo očekávání, podobně jako jeho dalších kolegů z pětikoalice, ale ono to vlastně ani tak moc nevadí. To, co dnes vypadá jako neúspěch, může se zítra změnit, při dostatečné servilnosti jeho okolí a mediální služebnosti, v pocit úspěchu nebo dokonce vítězství nad poraženými. Protože je česká, stejně jako slovenská politika chápaná jako boj, dnes už i jako boj na život a na smrt, jde jen o to být známý jako vítěz.

Nemusí to být pravda, ale když se to stále opakuje, hodně líných spoluobčanů tomu uvěří. Konečně ani tentokrát nepřišlo k volbám víc než 38 % oprávněných voličů, a tak se může pan předseda vlády domnívat, nebo nám to alespoň dává k věření, že ti zbývající nevoliči jsou vlastně hlasy pro něho. V jistém slova smyslu má pravdu. A kdyby ho z toho měla zítra bolet hlava, doporučoval bych mu recept Václava Havla, jak o něm píše v dopisu své přítelkyni, dát si po ránu dva rohypnoly a jedno pivo.

Spřátelený komentariát není tak optimistický. Varuje Fialovu vládu, že má veliký problém. Že „populisté“ a „extremisté“ ve volbách uspěli a dokonce se „konstituovali“ tak, že už asi 20 % procent jejich voličů nepropadne. Slyšíte rád takové varování vládě?

Jak říká klasik, líbit se mi to nemusí, mohu s tím i nesouhlasit, ale to je tak akorát všechno, co s tím lze udělat. Ti všichni, kteří byli pro „vládní kandidáty“ už dávno rozhodnuti a nezajímali je názory, nedej bože myšlenky, a nakonec ani jména, přece už vědí, co s tím. Používají klíčová slova populisté a extremisté jako nadávky, a proto vyzývají hned k válečnému tažení. Jeden z velikánů slovenských voleb, a kandidát na významnou státní funkci, slíbil vítězovi voleb, „že mu to nikdy nezapomene“. U nás doma tedy nevyhráli, ale konstituovali se, což by si někdo mohl vykládat, že je to sice věc ústavní, konstitutivní, ale neřádná a nepřijatelná.

Nejsem si jistý, zda s tímto slovem, nikoliv snad ještě pojmem, nepracují žáci bývalého předsedy Ústavního soudu v ČR a nepředpokládají, že by to ještě i on, nebo někdo z jeho nástupců dokázal „dekonstituovat“. Nevím, co by na to řekli noví, povolební Evropané, ale i v tom novém Evropském parlamentu bude mnoho věcí, které zařídit půjdou, případně, bude-li třeba, nepůjdou.