Třicet let žijeme v demokracii. Co se nám podle vás během těch třech desítek let, kdy tady máme svobodu, povedlo a co naopak, co vás třeba zklamalo?

Myslím, že se najde jenom málo těch, kteří by si neuvědomovali, že od listopadu 1989 žijeme ve zcela jiné zemi... změnilo se naprosto vše. Pro někoho, jak už to tak bývá, nastaly „zlaté časy“, pro jiné „zlaté časy“ v listopadu 1989 skončily... není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem... a stejné to je i se společenskými a politickými pořádky. Ale nelze zpochybňovat, že naše země vzkvétá...

Zajímalo by mne, jak se z vašeho pohledu během těch porevolučních let změnila naše politická scéna? Který politik pro náš stát podle vašeho mínění opravdu hodně udělal a který nám spíše uškodil?

Základem změny byla zcela jistě zcela zásadní proměna politické scény v naší zemi... ani to jinak být nemůže. Chodíme k volbám, chodíme k nim dobrovolně a volíme si své zástupce... a ti nám pak vládnou. Jen mám někdy pocit, že v nás, i v čase fungující demokracie, stále žije revoluční duch a že bychom rádi věci měnili podle své osobní libosti a momentální vůle. Vrcholným aktem demokratického uspořádání v zemi jsou volby... a když volby nějak dopadnou a občané vyjádří svoji vůli, je povinností každého demokrata volbu národa respektovat. Byť by mi někdy skřípaly zuby... to se samozřejmě nevylučuje... ale jinak to nejde... respektive myslím, že jenom tak je to správně...

Když se zase vrátíme o těch třicet let zpátky, jak vzpomínáte na první týdny, měsíce a třeba i roky po listopadu 1989? Co se vám z toho období nejvíc vybaví?

Pro mě docela rychlá politická změna v roce 1989 nebyla zrovna lehká... a už vůbec ne snadná. Byl jsem zaměstnaný v tehdejší Československé televizi, a i když jsem neměl se zpravodajstvím ČT společného vůbec nic, dělal jsem zábavné pořady a pořady dramatické, všichni v ČST jsme byli de facto zaměstnanci ÚV KSČ... a já byl navíc členem KSČ. Pravda naivním, ale byl jsem členem. V revolučních dnech roku 1989 jsem zrovna točil seriál Dlouhá míle, jednu z hlavních rolí tam hrál například Petr Čepek, velký kamarád mnohých představitelů revolučních změn v naší zemi a kromě toho jsem měl štáb plný těch, kteří místo na Strahovském tartanovém oválu při natáčení scén do seriálu chtěli být na Václavském náměstí... tam se děly věci, které je zajímaly prioritně. Tam se tvořily dějiny...

Tak jsem se na Václaváku ocitl i já... a věděl jsem při pohledu na ochoz Melantrichu, že jako člen KSČ a zaměstnanec televize přímo řízené příslušným oddělením ÚV KSČ to v následujících dnech, měsících a letech nebudu mít snadné. Moje tehdejší manželka Tatiana byla také zaměstnaná v ČST jako vedoucí oddělení dovážejícího zahraniční pořady a filmy, byla původem ze staré klasické stranické rodiny, také byla členem KSČ a také ona se ocitla v situaci, která pro budoucnost nesignalizovala růžové časy... zrovna jsme čekali naše společné třetí dítě... a když ho porodila, byla pozvána jedním z tehdejších rychlokvašných šéfů do jeho pracovny v ČST a tam jí bylo oznámeno, že v televizi končí. Na chodbě kočárek, 2–3měsíční dítě v náručí... a na shledanou, milá paní. Že měla k práci, kterou v ČST vykonávala, nejvyšší možnou kvalifikaci a také předpoklady, vysokoškolské vzdělání v oboru na Karlově univerzitě a kvalitní jazykové vybavení, nebylo nic platné. Přicházela logicky jiná garnitura. Tak jsem dopadl i já... stal se ze mě ze dne na den „nepotřebný režisér“... přesto, že jsem do té doby pro ČST vyráběl nejsledovanější pořady... ale tak už to chodí. Takže listopad 1989 pro mě zdánlivě nepřinášel „zlaté časy“...

A celkově, z vašeho pohledu, co znamenal listopad 1989 a následující roky pro české umělce? Přišla svoboda, pro mnohé neomezené možnosti, ale také obrovská konkurence ze Západu, na kterou jsme do té doby nebyli zvyklí…

V televizi byla situace trošku jiná než v klasickém šoubyznysu. ČST vyráběla pořady pro české konzumenty, kteří milovali svoji, tedy naši, původní českou tvorbu. Měli jsme dlouhou řadu vynikajících scenáristů i režisérů, kameramanů, scénografů, herců, muzikantů... jména jako Dietl nebo Hubač, Filip nebo Moskalyk jsou navěky nezapomenutelná... takže i „nová doba“ vyžadovala, aby pro obrazovku nadále vznikala původní česká díla. A mluvit o porevolučních „neomezených možnostech“ je poněkud naivní... pravda, politické limity zmizely, ale přišly limity jiné, stejně nemilosrdné a tentokrát již českou chytrostí až mazaností neobejitelné... limity finanční...