Poslanec TOP 09 Ondřej Kolář vyzval k diskusi nad tím, zda bychom měli vracet bojeschopné ukrajinské muže na Ukrajinu. Moc podpory nesklidil. Proč to dle vás dělá? Mohl předpokládat, že příliš pochopení pro tuto výzvu nenajde.

Jsem si skoro jistý, že pan Kolář, kterého z nám z jeho působení v Praze 6, kde je mi přisouzeno bydlet a žít v jeho blízkosti, nevyniká politickou jasnozřivostí, ani schopností pohybovat se v prostředí, které je kontaminováno takovými událostmi, jako je válka na Ukrajině. Nebo také osudy Ukrajinců, které pan Kolář zval pod modrožluté prapory rozvěšené na významných budovách, a dokonce i kultovních a sakrálních stavbách po celé Praze. Pro jím pozvané hosty mohl být varováním jeho panický útěk před „ruským nebezpečím“ do maloměstské ilegality. Už tehdy se dalo soudit, že kromě dědictví odvahy, se kterou bořil a stavěl pomníky všude, kde to příliš odvahy nevyžadovalo, mu zřejmě odvaha na bitevním poli vlastní nebude.

Také jeho fotografie, kterou jste před několika dny uveřejnili v Parlamentních listech, na které trochu velikášský pózuje ve společnosti s bývalým diplomatem a mužem blízkým Václavu Havlovi, a na druhém boku se snaživým exdiplomatem a exkolegou Miloslava Ransdorfa Vladimírem Votápkem, vypovídá o jeho pružné sociální orientaci víc, než jeho obdiv k ukrajinským hrdinům.

Mezi nimi si zřejmě umí vybírat podle svých subjektivních kritérií. Jeho doporučení se třeba jen zabývat, koho z lidí před válkou utíkajících z Ukrajiny do českého azylu, poslat „šupem“ do míst, odkud se jim podařilo za cenu osobních obětí odejít, je až bezohledné. Ale hlavně – netýká se jen Ukrajinců. I u nás doma se můžeme obávat, že „administrativní odvody“ se mohou změnit v hony na české rekruty a při znalostech českého korupčního prostředí a působení neviditelné ruky trhu v těchto „nových strukturách“ je třeba tento fenomén nepřehlížet.