Jak píše britský list The Independent, ruská vojska mají na Donbasu dvacetkrát více děl a čtyřikrát více munice než ukrajinské síly. Takový nepoměr demoralizuje bránící se ukrajinské jednotky. Stěžejní budou následující dva až tři týdny, kdy mají dorazit dodávky americké vojenské techniky. „Jinak jsme v pr*eli,“ zhodnotil bez servítků možný vývoj starosta Kramatorsku Oleksandr Hončarenko. To je dostatečně výmluvné.

To rozhodně. Už vzhledem k tomu, že v našem mediálním prostoru jednoznačně převažují zprávy o ukrajinských vojenských úspěších, tak to už musí být situace pro Ukrajince skutečně kritická, když slyšíme a čteme zmiňované informace. Rusové chtějí podle mě učinit průlom a obklíčit ukrajinské elitní jednotky, přetnout jim hlavní a jedinou dopravní tepnu a tím pozastavit veškeré zásobování, bez kterého samozřejmě nemůžou vojáci dlouhodobě fungovat.

Ovládnou Rusové celý Donbas?

Domnívám se, že ano, obsadí definitivně oblast v rámci administrativních hranic Ukrajiny, která část těchto separatistických republik obsadila. A vidím to tak, že poté zde bude vyhlášeno referendum, na jehož základě vstoupí obě republiky do Ruské federace.

Otázka je, zda budou mít Rusové dostatek sil, aby připojili ještě moldavské Podněstří, kde tvoří většinu obyvatel rovněž Rusové – a tím by zároveň znemožnili Ukrajině přístup nejen k Azovskému, ale definitivně i k Černému moři.

Právě o tom chci hovořit, z hlediska obecného zájmu je situace na pobřeží Černého moře důležitější a sledovanější než Donbas – kdo momentálně tahá za ten kratší konec – Rusko či Ukrajina?

Jednoznačně Ukrajina. Ta nyní musí spoléhat na výsledky rozhovorů v Turecku, kterých se ovšem paradoxně ukrajinští zástupci neúčastní, aby Rusko přijalo příměří, a byl vytvořen nutný koridor pro lodní dopravu, která zajišťuje pro mnohé státy životně důležitou komoditu – a to je obilí.

Teoreticky by mohl v Turecku za Ukrajinu jednat třeba i prezident Zelenskyj, který se během tří měsíců války vyprofiloval jako velmi rozporuplná figura. Kupříkladu předseda maďarského parlamentu Laszló Kövér o něm prohlásil: „Když někdo potřebuje pomoc, tak o ní většinou prosí slušně. Sice je vytrvalý, ale vždy žádá a už vůbec nevyhrožuje! Člověk většinou vyhrožuje nepřátelům, ne těm, které chce mít za přátele...“

S tím nelze než souhlasit. Nemůžu někomu vyhrožovat a zároveň od něj žádat pomoc. A to není jen případ Zelenského, stačí připomenout výroky ukrajinského velvyslance v Berlíně na adresu německého prezidenta. Jak se pak může Ukrajina divit, že Němci otálejí s dodávkami zbraní.

Často se hovoří o změnách v samotném Rusku, o sesazení Putinovy garnitury, otázka je, zda tam Existuje nějaká vlivná opoziční diaspora?

Tady se domnívám, že je spíše přání otcem myšlenky. Ve skutečnosti v Rusku žádná relevantní opoziční síla, která by mohla zařídit převrat nebo alespoň výměnu židlí, prostě není.

V americké a evropské politice sílí hlasy, které nabádají k dohodě a smíru – i za cenu územních ztrát. Dejme tomu, že Ukrajina by ztratila Donbas, z ostatních částí by se Rusové stáhli a Ukrajincům bude umožněn klíčový přístup k Černému moři. Je to průchozí?

Tak už z podstaty věci, když mezi sebou dvě strany jednají o míru, je jasné, že každá musí v něčem ustoupit. A prezident Zelenskyj tou svojí neochotou k jakémukoliv kompromisu žene Evropu k mimořádným těžkostem, jak geopolitickým, tak především ekonomickým, které budou i nadále eskalovat.