Jaké chyby byste Václavu Klausovi nejvíce vytkl?

Politik, který usiluje o vedení státu s přesvědčením, že všechno, co stát znamená, co dělá, co reprezentuje, považuje za zlo, se dopouští největší míry intelektuální nepoctivosti. Copak děláme cokoli proto, aby se to nepovedlo? Stavíme dům, aby nebyl? Václav Klaus je pro mne ztělesněním této zásadní nepoctivosti. Vedl celá léta stát tak, aby ho zpochybnil, odstranil, zprivatizoval. Politik s ideovou výbavou Klause nemůže dávat státu smysl a to je snad nejdůležitější úkol prezidenta. Všechno další je až odvozené, toto je základní, a v tomto nejzákladnějším Václav Klaus nutně musel selhat a selhal.

Když budete posuzovat Václava Klause, jaký úsek jeho kariéry si nejvíce vybavíte? Privatizaci, tažení proti Evropské unii (EU), tažení proti Havlovi?

Popravdě zůstanu u toho, co je mi zvlášť drahé, tedy u životního prostředí, jeho ochrany, lidí, kteří se jí věnují, a tedy u toho, co Klaus posměšně nazývá ekologismem. Ale ať už šlo o zpochybňování legitimity kterékoli části společnosti mající podíl na demokratické diskusi, vždy šlo podle mne Klausovi o jediné, nejpodstatnější. Jako platné obhájit konec konců jen tržní vztahy a argumenty, jako legitimní účastníky demokratické diskuse uznat jen nabízející a kupující, tedy redukovat občana na výrobce anebo spotřebitele.

Vzpomeňme jen na jeho okřídlenou úvahu o těch prý jediných, kdo vytvářejí ve společnosti hodnoty, o podnikatelích. Všechny vámi jmenované příklady i ekologismus, který dodávám navíc já, lze tímto shrnout. Jedinou hodnotou a tedy měřítkem je Klausovi vždy zisk. Kdo má ještě jiné hodnoty, nebo je dokonce zisku nadřazuje, jako Václav Havel nebo v jiných ohledech EU, je pro Klause ideový protivník, kterého je třeba zničit.      

Klaus byl vždy hodnocen jako skvělý ekonom. Nicméně existuje i menší skupina kolem senátora Tomio Okamury, která tvrdí, že byl ekonomickým břídilem a privatizaci zpackal, protože nepřijal některé návrhy Jana Švejnara. K čemu se přikláníte vy?

Hodnocení lidí kolem senátora Okamury neznám a popravdě mne ani nezajímá. Za podstatnou považuji kritiku profesora institucionální ekonomie Lubomíra Mlčocha, někdejšího děkana Fakulty sociálních věd UK, formulovanou v několika publikacích a to již v době, kdy Klausova privatizace probíhala. Za významnou mám také kritiku, kterou Klausovi v době, kdy se o tom rozhodovalo, adresovali autoři alternativního postupu privatizace zaměřeného především na malé podniky, nikoli na strategická odvětví, v čele s někdejším ministrem hospodářství v české vládě Petra Pitharta Františkem Vlasákem.

A v neposlední řadě, podstatná je i kritika, kterou Klausovi a ostatním neoliberálním ekonomům chicagské školy adresuje Mlčochův žák Tomáš Sedláček ve své knize Ekonomie dobra a zla, byť je na mnoha místech nedůsledná. V tom nejdůležitějším jsou si tito kritici blízko a nevzdalují se tím dokonce příliš ani Adamu Smithovi, prvnímu ekonomovi, který byl, jak známo, nikoli ekonom, ale moralista.