Krátká, a přesto složitá otázka: co se to teď v Sýrii děje? Vypadalo to, že Islámský stát je pomalu poražen a že Asad postupně získá znovu kontrolu nad velkou částí země, ale pak invaze Turecka, sestřelení izraelské stíhačky, údajný útok plynem, útok Američanů na ruské žoldnéře…

No a o to právě jde – takzvaný Islámský stát byl poražen. Trump mnohokrát zmínil, že byl vlastně stvořením bývalé administrativy Spojených států a postavil na jeho zničení svoji kampaň, respektive argumentaci proti zahraniční politice Obamy a Clintonové. To však neznamená, že se Spojené státy jakkoli vzdaly svých velmocenských ambicí na syrském území. V situaci, kdy všechny ostatní skupiny jsou poraženy nebo blízké kolapsu, nechtějí vsadit vše jenom na kurdskou kartu, a snaží se tedy ze všech sil zaměstnat syrskou armádu a zastavit její postup na poslední, skutečně významnou baštu odporu, severosyrskou provincii Idlíb.

Co z toho obecně plyne?

Ukazuje se tedy, že v Sýrii zbyly v zásadě poslední čtyři velcí hráči, tedy Rusko, Spojené státy, Turecko a Írán. A samozřejmě Izrael, který je sice pouze „tím v pozadí“, avšak jenž v případě potřeby kdykoli rád dále přispěje ke komplikaci situace. Jeho bezpečnostní spolupráce se saúdskoarabskými wahhábisty přitom už dávno vyvolává v bezpečnostních kruzích pozdvižené obočí. Něco jiného je však cvičit a podporovat teroristy a něco jiného je letecky útočit na cíle hluboko na území jiného suverénního státu.

Francouzský prezident Emmanuel Macron oznámil, že zasáhne v Sýrii, pokud se potvrdí, že režim prezidenta Bašára al-Asada použil proti svému lidu chemické zbraně. Počátkem února došlo na území Sýrie k novým chemickým útokům. Pro Macrona je použití smrtících plynů „červená linie“, která nesmí být překročena. Co je za tím? Zase se kolem toho motaly Bílé přilby. Je to stejný scénář, jako když Trump bombardoval Sýrii?

Macron se zřejmě snaží oživit velmocenské ambice Francie, země, která historicky v Libanonu a v Sýrii hodně znamenala. Vystupovala především jako protektor maronitských a do jisté míry i málikovských křesťanů. A právě pro ně znamenala francouzská zahraniční politika a její podíl na ničení Sýrie obrovské zklamání. Vzhledem k tomu, že je velmi málo pravděpodobné, že by si Francie sama troufla na nějakou akci, jde pouze o zástupné prohlášení a „utahování šroubů“ ze všech stran s cílem zastavit postup syrské armády na Idlíb. V okamžiku, kdy vládní vojska přetnou dálnici Hamá–Aleppo, odříznou tím totiž celou jižní polovinu odbojné provincie od hlavní zásobovací a doplňovací trasy a v rukou povstalců zbude pouze oblast bezprostředně u hranic s Tureckem.

Co jsou vlastně Bílé přilby zač? Je pravda, že jsou napojeny na an-Nusrá?

Takzvaný „Syrský sbor civilní obrany“, nazývaný také „Bílé přilby“, není ničím jiným než prodlouženou rukou britské zpravodajské služby MI6. Jejím zakladatelem je její „bývalý“ agent a dlouholetý nájemný dobrodruh James Le Mesurier. Jeho košatý život stejně jako jeho kontakty sahají především do bohatých arabských zemí Zálivu a svědčí o tom, že v řadách Bílých přileb se nacházejí i zpravodajští operativci z dalších zemí. Je to skutečná moderní společná operační platforma anglosaských a wahhábistických arabských (především saúdských) zájmů, což historicky není žádná nová mesaliance. Britové používali wahhábisty už počátkem 18. století proti Osmanské říši, v jiných případech proti šíitům i proti zbytku sunnitského obyvatelstva.

Tito ochotníci, kteří navenek zachraňují lidi ze sutin, jsou ve skutečnosti skutečným předvojem operací teroristů, dnes především nástupců vámi jmenovaného hnutí Džabhat an-Nusrá (dnes Džabhat Fateh aš-Šám). Jednou z nejznámějších operací, kterou se Bílé přilby zapsaly do povědomí světa, bylo soustavné otravování pitné vody pro Damašek, které koncem roku 2016 způsobilo, že šest milionů rezidentů a uprchlíků ve městě nemělo jinou vodu než balenou, pro většinu lidí finančně nedostupnou. Zřejmě za tento statečný humanitární čin vyznamenala královna Alžběta II. Le Mesuriera čestným titulem a řádem Důstojníka Bristkého impéria (OBE).