„Tam bych teď nejela ani zadarmo,“ odvětila dívka na informacích na pražském autobusovém nádraží Florenc reportérovi ParlamentníchListů.cz. Jízdenka do Lvova stála 1400 korun a cesta trvala zhruba sedmnáct hodin. No a v autobuse došlo ke smíření mezi Ukrajinci a Rusy. Ale jen v seriálu.

Seriál Turisté

V autobusu, plném ukrajinských gastarbajtrů, se totiž v televizi přehrával seriál Turisté. V kostce jde o to, že se s cestovní kanceláří turisté dostanou do hotelového komplexu v Turecku, tam odpočívají, nudí se a řeší své problémy. Už v letadle se v seriálu u piva spřátelí Rus s Ukrajincem, jehož dívka tomu moc nepřeje. I tak opilé přátelství pokračuje dál a dál. Ač nezhlédnuv všechny díly, reportér ParlamentníchListů.cz dorazil do Lvova s jednoduchou úvahou: „Kéž by se všichni chovali jako v mýdlových operách.“

„Tohle si nechte, tady nejsme v Rusku,“ seřvala mě hajzlbába, když jsem si spletl ruble s hřivnami na toaletách nádraží ve Lvově. Nicméně přesně na čas přijel autobus a po cestách, kterým se po místnímu říká „vybité“ a kdy si jeden pasažér musel vzít čas na zvracení, jsme dojeli do Zborova. Malého, leč významného, městečka na západě Ukrajiny.

Havrani se slétají

Těžko posoudit, co to je, jestli havrani, vrány anebo krkavci, ale černí ptáci se nad Zborovem rojí. Jinak jde o dost nevzhledné město u cesty na Ternopil. Na druhou stranu tudy prošly dějiny a takové, že se za ně netřeba stydět. V muzeu Zborovská bitva je to všechno vidět. Kozák Bohdan Chmelnický, pak českoslovenští legionáři a následně nacionalisti od Stepana Bandery. Ostatně rozhovor s ředitelem zmíněného muzea Bogdanem Makoginem, který doufá, že do pěti let bude s novým prezidentem Petrem Porošenkem na Ukrajině blaho, zveřejní ParlamentníListy.cz následně.

Ředitel mi poté ukázal, kde za druhé světové války Sověti mučili ukrajinské lidi. Prý potom před budovou našli místní spousty zohavených mrtvol. Dnes je z té budovy porodnice. Šlo se dál. Dva kostely pravoslavné, několik lidí, co chtěli moc poradit, ale spíš zdržovali, a zataženo. Stařík na zastávce poradil: „Chlapče, mluvíš rusky, takže blbě. Do Kalinivky tedy pojedeš se mnou.“ V okolí prý nějaký ruský nacionalista spálil dvě dřevěné kaple, takže se místní bojí. A jeli jsme miniautobusem, kterému se tady říká maršrutka.

Babička s medailí

Chčije a chčije a chčije. I tady. Zrovna se nacházím v obci Kalinivka. Zašel jsem k mohyle našich legionářů a pak zpět na autobus. Kalinivka je obec vymírající, málo mladých, mnoho starších. Okolo obce se přesto zelenají pole. Potkávám dalšího seniora. Žene domů krávy z pastvy. „Kdysi si vzali všechno a vezmou si i teď,“ hned na mě spustí v myšlenkách nejspíš na ruskou anexi Krymu a zapálí si balenou cigaretu. Ví, že jsem novinář z Čech. Už se to po vsi rozneslo. A v tu chvíli vychází na zápraží babička.

Chvíli si povídáme. Pak mi Emilie Markivna Černická ukáže medaili, kterou dostala od Československé obce legionářské za to, že se starala o pomník našich pradědů. „Za zásluhy o obnovu a šíření legionářských tradic,“ zní oficiální věta. Narodila se v roce 1936 a nyní už prý je moc stará na práci kolem mohyly, teď už se o ni starají mladší. „Je mi smutno. Tomu carovi Putinovi nesmíme dát ani kus naší země. Vždyť všichni za námi stojí, i Češi. A Rus je nenasytný, jen by zabíjel,“ řekne.

Loučení se Zborovem

Zpět do Zborova mě z Kalinivky vezme chlapík, co po kraji rozváží limonády. „Sestra pracuje v Plzni. Má se tam dobře a už se nejspíš nevrátí. Tady je to všechno v rozvratu. Sice jsme zvolili nového prezidenta, ale to je jen kosmetická změna. Pár desítek lidí řídí zemi a okrádá ji. A miliony dalších živoří. Tohle by se mělo změnit,“ sdělil a zastavil na hlavní křižovatce ve Zborově.

Polévka Solanka, pelmeně, pivo. V místní, snad nejluxusnější restauraci, stál tento oběd zhruba šedesát korun. Zborov je jinak městečko rozdělené hlavní silnicí napůl. Po stranách stojí obchody, nejvíce s nábytkem a elektronikou. Nezvykle hodně je zde i státních úřadů. Na plácku, kde staví autobusy, si sednu do bistra na kávu. Mladíci vedle u stolu mají už řádně popito. Pivo, vodka a na zakusování sušené ryby. Když si vzájemně odtajníme, kdo jsme, začnou se žertem překřikovat: „Hlavně napište, že tady každýho mlátíme.“

• Další reportáže ParlamentníchListů.cz ČTĚTE ZDE