„Ondro! Ondro? Kde je?“ rozhlíží se po obývacím pokoji Jana Pechová, která je v současnosti pěstounkou čtyř dětí. „Asi se schoval do pokojíčku, stydí se,“ říká nám Kristýnka, osmiletá blonďatá holčička, kterou si Pechovi vzali z dětského domova, když jí byly dva roky.
V rodinném domku na začátku Stříteže panuje ještě vánoční nálada. Přestože je polovina ledna, v obývacím pokoji stojí krásně nazdobený stromek, na skříni vedle televize hoří svíčky a plyšový Santa Claus se snaží po šňůře vyšplhat na poličku. „Už ho vidím, mami, je tady, podívej,“ usmívá se Kristýnka a ukazuje do rohu na malý stolek, přes který je ubrus. Pod ním se krčí tmavovlasý klučík a ostýchavě si nás prohlíží. „Neboj se, pojď za námi. Zahrajeme si pexeso, jo?“ láká osmiletého Ondru z jeho skrýše Jana, které obě děti říkají mami.
Ondra běží do pokojíčku a my si s Janou a Kristýnkou sedáme k jídelnímu stolu. „Pěstouny jsme se stali před 14 lety, kdy jsme si z dětského domova vzali čtyřletá dvojčata – kluky a jejich devítiletého brášku. Naše tři děti už byly velké, a když jsme jim o nápadu stát se pěstouny s manželem řekli, byly nadšené,“ začíná vyprávět svůj příběh Jana Pechová.
Než prošli Pechovi potřebnými testy a školeními, uplynul rok. „Bylo to zdlouhavé, ale na konci toho všeho na nás čekali tři krásní kluci. Musím přiznat, že začátky byly opravdu náročné. Přeci jen měli nějaké návyky a odnaučit se ty špatné trvalo dlouho. Nejtěžší to bylo s nejstarším – Vildou,“ vzpomíná pěstounka.
Všichni tři kluci mají stejnou maminku, ale Vilda má jiného otce. „A ten se o něj přihlásil. Nějaký čas byl ve vězení, a když se dostal na svobodu, kontaktoval nás. Chtěl Vildu k sobě. Našel si totiž partnerku a žil u ní v bytě. Dva roky jsme se snažili Vildu převychovat a věnovali jsme mu čas, a on nám najednou řekl, že chce jít k biologickému tátovi. Přestal nás poslouchat, dokonce ho hledala i policie. Bylo to náročné,“ vzpomíná Jana.
Biologický otec Vildy se ale po čase odmlčel. „Hodně ho to vzalo a myslím, že se v něm v tu chvíli i něco zlomilo. Už s námi nebydlí, je mu 23. Ani na Vánoce za námi nepřijel, zvali jsme ho. Nezbývá než věřit, že se má dobře. Vím jen to, že bydlí a pohybuje se v okolí Jihlavy, kde ho občas potkávám. Myslím si, že nedělá nic špatného, ale bohužel nepracuje,“ říká smutně Jana.
Dvojčata dělají ale pěstounce radost. „Jsou to skvělí kluci. Šikovní a chytří. Jeden se učí truhlářem a druhý instalatérem. Mohli jít studovat střední školu, hlavu na to mají, ale nechtělo se jim učit a já je nenutila. Přeci jen řemeslníci jsou teď hodně vyhledávání. Věřím, že se pak v životě neztratí,“ dodává pyšně.
Vše pečlivě poslouchá Kristýnka, která se od maminky ještě nehnula. „Ona je taková správná ženská. Potřebuje vše vědět, nic jí nesmí uniknout, viď,“ říká mi s úsměvem a hladí Kristýnku, která má hlavu položenou na stole, po blonďatých dlouhých vlasech. „S biologickou maminkou Kristýnky v kontaktu jsme. Dokonce jsme ji i několikrát zvali, aby za námi přijela,“ říká mi. „Ale ona pořád nemá čas,“ dodává blonďatá holčička.
Mezitím se Ondra vrací z pokojíčku a v náručí si nese šedého plyšového medvídka, kterému obléká tričko a kraťasy. „Bez téhle hračky neusne,“ říká mi Jana a otáčí se na Ondru. „Dostal jsem ho od téhle maminky a tatínka,“ chlubí se a medvídka mi ukazuje. Najednou mě bere za ruku a vede mě z obýváku pryč: „Pojď, ukážu ti, co jsem dostal k Vánocům od Ježíška.“ Vcházíme do malého útulného pokojíčku s dvoupatrovou postelí. Ondra leze nahoru a do rukou bere dvě malé pistolky. „Tahle dělá pořádné rány, s tou musím opatrně. Tahle je v pohodě,“ říká mi a vystřeluje měkký náboj do deky. „A ještě mám tohle. Je to žralok a dají se do něj dát autíčka,“ slézá z postele a do ruky si bere další dárek, který mu pod stromečkem udělal radost.
Ondru si Pechovi vzali z dětského domova před třemi lety. „Chtěli jsme ke Kristýnce ještě nějakého sourozence – parťáka. Přeci jen dvojčata už jsou starší. Jezdili jsme do dětského domova, kde si nás Ondrášek v podstatě našel. Jeho příběh je bohužel smutný. Ani se mi o tom nechce mluvit. Prošel si škaredými věcmi. Dokonce jsme si ho už i osvojili, vazby s biologickými rodiči nejsou žádné,“ prozrazuje mi Jana a jde si sednout za Ondrou na velký šedý gauč.
Rozdíl mezi výchovou vlastních dětí a dětí v pěstounské péči vnímá. „Tyhle děti potřebují neustále ujišťovat, že je máme rádi. Jako by žily pořád v nejistotě. I kluci dvojčata, kterým je už 18 let, za námi občas chodí, jestli tady budou moci i po škole zůstat, protože Vilda přece odešel. Ale ten odejít chtěl. Proto jim neustále opakujeme, že tu samozřejmě budou moci být, dokud budou potřebovat,“ říká mi Jana. „Já je beru jako vlastní, mám je ráda úplně stejně,“ ujišťuje mě a Kristýnku s Ondrou chytá kolem ramen. „Půjdeme hrát to pexeso?“ upírá velké hnědé oči na svoji adoptivní maminku Ondra. „Určitě, jdeme, ale necháte mě aspoň jednou vyhrát,“ směje se Jana.
Přednášky na téma náhradní rodinná péče
Městská knihovna Brtnice
11. února v 15:30
Městský úřad Polná (malá zasedací síň)
19. února v 16:00
Pořádá jihlavský odbor sociálních věcí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
