Děkuji za slovo, paní místopředsedkyně, i za vstřícnost v tom způsobu podávání této žádosti. Vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi nejprve, abych začala s takovým evergreenem, který zde stále připomínám, a to je úprava novelizace transplantačního zákona, sněmovní tisk 162. Jedná se o dárce kostní dřeně a buněk, které jsou nutné k léčbě hematoonkologických, a nejenom těchto, chorob. Již z toho čísla sněmovního tisku vidíte, že to opravdu není žádná novinka. Snažím se stále obrátit vaši pozornost k těžce nemocným lidem, ale vidím, že marně. Já bych si tady dovolila vypůjčit takový malý bonmot pana ministra Stanjury, který vždycky říkal: nestyďte se. Já bych si dovolila říci, nestyďte se říci svým voličům, že vám jsou úplně lhostejní. Nestyďte se říci jim, že vám to je jedno, že jejich děti umírají, protože pak to alespoň bude pravda a budeme vědět, na čem jsme. 

Dovolte mi několik čísel. Bohužel krevní onemocnění nebo onemocnění krve - chápu, že všichni to nemají jako svůj zájem - nepostihují pouze lidi staré, ale také děti, přátelé. A musím vám říci, že bohužel je velmi smutné, když nemůžete pomoci pacientovi, jakémukoliv, a u toho dítěte je to velmi náročné i pro toho zdravotníka. Takže abychom jenom věděli - pětileté přežití u akutních leukémií je zhruba pod dvacet let 67 %, to je v medicíně dobré číslo, ovšem musíme dát odpovídající léčbu. A tou opravdu není zaříkávání, opravdu nemáme výjimečné tablety, ale je to transplantace kostní dřeně. Jenom abyste měli představu, ta kostní dřeň, ten odběr u toho anonymního dárce, to je vysoce morální akt. Ten člověk tam přichází, má vlastně invazivní vyšetření a poté jde domů. On neví, komu se dá ta kostní dřeň. On opravdu má tak vysokou morálku. A jinak v těch transplantacích, abyste opět věděli, dvě třetiny těchto transplantací jsou právě od nepříbuzenských dárců. Čili ta představa, až budete tuto léčbu potřebovat, že řeknete bratrovi, sestře, prosím vás, je mylná, je úsměvná, je naivní. Ono to prostě tak nefunguje. My musíme jít na to, jaká je kde shoda a opravdu jsou to dvě třetiny lidí bohužel nepříbuzných, prostě nenajdete v té rodině vhodné dárce.

Abyste měli představu, tak na tyto choroby úmrtnost ve věku 15 až 24 let je 40 %. Můžeme samozřejmě, když se na to budete dívat tím vaším prizmatem, čili že není třeba nic dělat, protože lidí umírá málo, jak mi bylo také řečeno z tábora koalice, takže proto není třeba měnit zákon, to je vrchol cynismu, arogance a už nemám vůbec jiných slov. Takže prosím pěkně ve věku 15 až 24 let přežívá 60 % při správné léčbě. Ale když to budete číst z té druhé strany, 40 % lidí neumíme pomoct a to je katastrofa. Ve věku 25 až 64 let úmrtnost 60 % a ve věku 65 let prosím pětileté přežití pouze 5 % pacientů. Takže v této situaci my máme v těch registrech - samozřejmě máme i český registr, máme i mezinárodní registry - ale opravdu se hledá někdy měsíce. To není tak, že se podívám do registru a mám tam nabídku. Nemám. A je to velmi smutné , velmi zatěžující a ti lidé umírají zbytečně. Tak jestliže se pod to chcete podepsat, nezařazujte tento bod, řekněte mi, ať s tím dám pokoj, že vám o ty lidi nejde. Já se s tím tedy nesmířím, ale aspoň budu vědět, jak se k tomu mám postavit.

Jinak, abyste věděli, mám ještě malinko. Tak první transplantace kostní dřeně u dospělého byla v České republice provedena v roce 1976 v Hradci Králové, u dítěte prosím až v roce 1989 v Motole. Čili ta možnost je vlastně krátká. Vezměte si, že acylpirin podáváme 140 let. Takže prosím, buďte tak laskavi, podívejte se smířlivě k těmto nemocným lidem, dejme jim větší šanci, protože ti dobrovolní dárci tady jsou handicapováni, protože v případě, že potřebují pracovní neschopnost poté, co se jim odebere kostní dřeň, tak ji nemají placenou plně jako všichni ostatní dobrovolní dárci, tu neschopnost. Takže to je můj první bod. Prosím o zařazení sněmovního tisku 162 jako druhého bodu po dnes pevně zařazených bodech. Děkuji.