Že se nejen české zemědělství potýká s krizí, zaznamenáváme v médiích ve velké míře. Krizi způsobilo zejména zrušení mléčných kvót či uvalení embarga na dovoz potravin do Ruska. Samotný vývoz českých produktů do Ruska nebyl sice nijak vysoký, ale nemožnost vyvážet do Ruska z trhu Evropské unie vytvořila přebytek na evropském trhu. A ten musí směřovat na nová odbytiště, například k nám do České republiky.

České zemědělství navíc dle mého názoru dlouhodobě bojovalo a stále ještě bojuje s jedním zásadním aspektem bránícím úspěchu českých potravin na našem trhu. Tím je chování českých spotřebitelů. Tento problém českého zemědělství není ničím novým. Způsobuje jej mentalita českých spotřebitelů. Cena je u domácích spotřebitelů pořád jedním z těch nejdůležitějších kritérií při nákupu. Naštěstí v poslední době i v souvislosti s osvětovými kampaněmi roste zájem i o kvalitu a původ kupovaného zboží. Patrné je to právě u potravin, nejvíce například u ovoce a zeleniny, jejichž chuť může být v případě dovozů značně ovlivněna sklízením ještě v době nezralosti a dlouhou cestou k zákazníkovi. Preference domácích sezónních produktů vychází také z rozmachu prodeje přímo od farmářů.

Sami spotřebitelé mohou ovlivnit, jak se bude českému zemědělství dařit. Podporou v podobě nákupu českých produktů můžeme pomoci našim zemědělcům a zároveň si chránit své zdraví. Z kontrol, které stát pravidelně uskutečňuje, je totiž zřejmé, že potraviny zahraničního původu mají zpravidla mnohem více závad. Jde až o trojnásobný výskyt v porovnání s produkty českého původu.

Jak ale poznat pravé české produkty? Pro běžně informovaného spotřebitele to není tak snadná otázka. Současná podoba značení českých výrobků je poměrně nepřehledná. Značek, které označují národní a regionální potraviny je celá řada a jen někteří spotřebitelé jsou schopni všechny tyto značky idenfitikovat. Jsem tedy toho názoru, že základem úspěšné propagace českých produktů je jejich přehledné a jasné značení a tím odlišení od zahraniční produkce.

Sám jsem například zastáncem označení víček obalů vín českou vlaječkou, s čímž přišli sami vinaři. Návrh vznikl na základě velkých problému s nelegálním dovozem vína a také s jeho častým falšováním a vydáváním za české výrobky. Na první pohled snadný krok, kterým značení víčka je, může značně ovlivnit rozhodnutí spotřebitele při nákupu.

S přehledným značením souvisí i jasné nastavení pravidel označování původu potravin. Jistou mezeru vidím například u značení česneku. Když pomineme ne zrovna ojedinělé vydávání zahraničního česneku za česnek český, je ještě jedna nástraha, na kterou je třeba dát si při nákupu pozor a mnozí spotřebitele o ní nemají ani tušení. Jako český česnek lze označit česnek vypěstovaný na českém území. Toto pravidlo však v praxi znamená, že českým česnekem může pěstitel či prodejce nazvat zahraniční odrůdu česneku, například francouzskou či španělskou, která je chuťově odlišná od českých odrůd, ale byla vypěstovaná na území ČR.

Jasná pravidla a jasně stanové sankce za jejich porušení – to je podle mě klíč k úspěchu. Příkladem úspěšného boje za ochranu spotřebitele může být nedávné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který potvrdil pokutu Státní potravinářské a zemědělské inspekce pro obchodní řetězec Lidl. Jedna z jeho poboček totiž nabízela v marketingové akci označené jako „Pravá česká zabijačka“ místo českých výrobků potraviny německé.

Jako člen zemědělského výboru mám možnost a snažím se ovlivňovat legislativu v této oblasti. Věřím, že se nám podaří ochránit české potraviny před nelegálním dovozem a falšováním a že čím dál více českých spotřebitelů dojde k poznání, že naše domácí potraviny jsou tím nejlepším, co se nám na trhu nabízí.

Že se nejen české zemědělství potýká s krizí, zaznamenáváme v médiích ve velké míře. Krizi způsobilo zejména zrušení mléčných kvót či uvalení embarga na dovoz potravin do Ruska. Samotný vývoz českých produktů do Ruska nebyl sice nijak vysoký, ale nemožnost vyvážet do Ruska z trhu Evropské unie vytvořila přebytek na evropském trhu. A ten musí směřovat na nová odbytiště, například k nám do České republiky.

České zemědělství navíc dle mého názoru dlouhodobě bojovalo a stále ještě bojuje s jedním zásadním aspektem bránícím úspěchu českých potravin na našem trhu. Tím je chování českých spotřebitelů. Tento problém českého zemědělství není ničím novým. Způsobuje jej mentalita českých spotřebitelů. Cena je u domácích spotřebitelů pořád jedním z těch nejdůležitějších kritérií při nákupu. Naštěstí v poslední době i v souvislosti s osvětovými kampaněmi roste zájem i o kvalitu a původ kupovaného zboží. Patrné je to právě u potravin, nejvíce například u ovoce a zeleniny, jejichž chuť může být v případě dovozů značně ovlivněna sklízením ještě v době nezralosti a dlouhou cestou k zákazníkovi. Preference domácích sezónních produktů vychází také z rozmachu prodeje přímo od farmářů.

Sami spotřebitelé mohou ovlivnit, jak se bude českému zemědělství dařit. Podporou v podobě nákupu českých produktů můžeme pomoci našim zemědělcům a zároveň si chránit své zdraví. Z kontrol, které stát pravidelně uskutečňuje, je totiž zřejmé, že potraviny zahraničního původu mají zpravidla mnohem více závad. Jde až o trojnásobný výskyt v porovnání s produkty českého původu.

Jak ale poznat pravé české produkty? Pro běžně informovaného spotřebitele to není tak snadná otázka. Současná podoba značení českých výrobků je poměrně nepřehledná. Značek, které označují národní a regionální potraviny je celá řada a jen někteří spotřebitelé jsou schopni všechny tyto značky idenfitikovat. Jsem tedy toho názoru, že základem úspěšné propagace českých produktů je jejich přehledné a jasné značení a tím odlišení od zahraniční produkce.

Sám jsem například zastáncem označení víček obalů vín českou vlaječkou, s čímž přišli sami vinaři. Návrh vznikl na základě velkých problému s nelegálním dovozem vína a také s jeho častým falšováním a vydáváním za české výrobky. Na první pohled snadný krok, kterým značení víčka je, může značně ovlivnit rozhodnutí spotřebitele při nákupu.

S přehledným značením souvisí i jasné nastavení pravidel označování původu potravin. Jistou mezeru vidím například u značení česneku. Když pomineme ne zrovna ojedinělé vydávání zahraničního česneku za česnek český, je ještě jedna nástraha, na kterou je třeba dát si při nákupu pozor a mnozí spotřebitele o ní nemají ani tušení. Jako český česnek lze označit česnek vypěstovaný na českém území. Toto pravidlo však v praxi znamená, že českým česnekem může pěstitel či prodejce nazvat zahraniční odrůdu česneku, například francouzskou či španělskou, která je chuťově odlišná od českých odrůd, ale byla vypěstovaná na území ČR.

Jasná pravidla a jasně stanové sankce za jejich porušení – to je podle mě klíč k úspěchu. Příkladem úspěšného boje za ochranu spotřebitele může být nedávné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který potvrdil pokutu Státní potravinářské a zemědělské inspekce pro obchodní řetězec Lidl. Jedna z jeho poboček totiž nabízela v marketingové akci označené jako „Pravá česká zabijačka“ místo českých výrobků potraviny německé.

Jako člen zemědělského výboru mám možnost a snažím se ovlivňovat legislativu v této oblasti. Věřím, že se nám podaří ochránit české potraviny před nelegálním dovozem a falšováním a že čím dál více českých spotřebitelů dojde k poznání, že naše domácí potraviny jsou tím nejlepším, co se nám na trhu nabízí.