A to jak v živočišné tak i v rostlinné výrobě. Nevýhodné vstupní podmínky a k tomu i společenská přestavba zemědělství a potravinářství tak otevíraly na našem trhu obrovský prostor pro zahraniční obchodní řetězce a současně tak vytvořily i západoevropským zemědělským a zpracovatelským podnikům prostor pro nebývalý rozvoj výroby.

Rovněž nastavení dotačních podmínek pro zemědělce vstupujících zemí nebylo srovnatelné s podmínkami původních členských zemí EU a dosud tomu tak není. Už při vstupu tak byly nastaveny nerovné podmínky a ani po 15-ti letech nemůžeme hovořit o tom, že by společná zemědělská politika byla skutečně společná. Rozdíly jsou velmi významné. Tento stav dokázaly přetavit zahraniční obchodní řetězce do zlatého věku dynamicky rostoucích zisků, těžených z nově získaných trhů. Zaplavujíc nově členské země dovozovým zbožím ze svých domovských zemí tak dokázaly potlačit a utlumit domácí zemědělskou produkci, která se za celou dobu nedokázala vzpamatovat natolik, aby mohla konkurovat kapitálově silnějším subjektům. Svůj velký díl na jejich podnikatelském úspěchu mají i pravidla společné zemědělské politiky EU a také všechny předcházející vlády naší země, které nedokázaly zemědělství podat pomocnou ruku a ponechaly ho na okraji hospodářského dění. Pronikavá destruktivnost hesla "co si nevyrobíme, to si dovezeme" tak přinesla své ovoce.

V současné době se znovu připravují nové podmínky společné zemědělské politiky a naše zemědělství a potravinářství - i když již zdravější - stále ani po 15 letech nemají dostatek místa na domácím trhu. Na náš trh se stále dostává převáženě zboží, vyrobené v zahraničí a některé je dokonce prodáváno za ceny, které jsou hluboce pod úrovní výrobních nákladů. Jde samozřejmě o dumping, ale pravidla EU prokázání dumpingu prakticky neumožňují, a pokud ano, tak zdlouhavým a snadno zpochybnitelným, tedy neúčinným způsobem.

Víme, že naši zemědělci produkují za srovnatelné náklady stejně jako např. zemědělci v Německu či Nizozemsku. A dostává-li se zboží na trh za pod-nákladové ceny, pak je to díky skrytým dotacím či podporám z jejich národních rozpočtů. To rozpočet ČR neumožňuje. Takže se nejedná jen o nerovnovážné podmínky společné zemědělské politiky EU, ale i o vědomé narušování rovnováhy či narušování (či likvidaci) jednotného trhu ze strany vlád některých členských zemí. Vedení EU dělá, že o tom neví (spíš nechce vědět).

Je tak velkou otázkou, co nová pravidla přinesou a zda nová zemědělská politika začne být konečně společná. Usilovat o změnu musíme, o to se musí zasadit všichni naši zástupci při jednáních orgánů EU. Ale zkušenost uplynulých let říká, že optimismus zde není na místě.

Proto bude velmi významné, jakou dynamiku podpory rozvoje našeho zemědělství umožní naše vnitřní rozpočtová a investiční politika v příštích letech nebo jaká jiná opatření k podpoře rozvoje zemědělství přijmeme nezávisle na politice EU. Je to velmi aktuální.