Po letech, kdy u nás probíhaly společenské a majetkové změny, provázené nebývalou podnikatelskou euforií, v jejichž rámci právě zemědělství bylo považováno za odvětví nevýznamné (viz: co si nevyrobíme, to si dovezeme), přichází období procitání a hledání východisek k nápravě poničeného. A že je co zlepšovat, o tom není pochyb.

Dnes zjišťujeme, že značná část našeho zemědělství funguje jako prvovýrobní základna pro zpracovatelský průmysl v zahraničí. A tak nám schází dostatečně velký vlastní český koncový produkt s vyšší přidanou hodnotou. Je to zcela mimořádný výsledek zapojení do evropských ekonomických struktur, výsledek našeho vlastního přístupu k začlenění, dlouhodobě podporovaný vedením státu. Snížili jsme objemy produkce ve všech rozhodujících zemědělských komoditách a v některých z nich se přibližujeme kritickému okamžiku jejich likvidace. A stále více potravinového zboží dovážíme (uhlíková stopa nás nezajímá?).

Nesoběstačnost ve výrobě potravin jsme si nedávno vyzkoušeli v komoditách máslo a vejce. Každý z nás pocítil, že "neviditelná ruka trhu" zvýšila ceny. Všichni jsme si však zatím zboží koupili. Ale ono také vůbec na trhu nemuselo být! A to byl jen přechodný nedostatek. Jak by to asi vypadalo, kdyby došlo k dlouhodobému snížení výroby u největších dodavatelů/producentů - ať už vlivem počasí, přírodními jevy, nebo jinými dlouhodobými vlivy. Pak by nastala situace, že každý producent by prodával především na domácím trhu. Co bychom říkali pak, když by na nás "nezbylo"?

Patří k povinnostem každého státu postarat se o své obyvatelstvo mimo jiné také zajištěním dostatku potravin. Proto každý stát, který má možnost zajistit produkci potravin na svém území od domácích producentů, měl by ji také podporovat. Stále platí, že potravina je strategická surovina. Musíme ji tak vnímat a tak musí být chápána i jako základní součást politiky každého vedení státu. Ale soběstačnost, tu skutečně nemáme.

Dlouhá doba útlumu zemědělské výroby a nedostatečná přidaná hodnota (resp. neziskovost) zemědělské výroby u nás, chceme-li dnes zvýšit výrobu, vyvolává akutní potřebu investic do nových technologií. Ale kde na to vzít prostředky, když investiční bankovnictví u nás prakticky neexistuje? Zemědělství, jako obor, který netvoří vysokou přidanou hodnotou potřebuje prostředky s dlouhou dobou návratnosti. A ty zatím žádná banka v dostatečném rozsahu nenabízí a vedení státu tento problém zatím neřeší.

Problém je to naléhavý, neboť jinak vyšší produkci základních komodit nezajistíme. Jednou z možných cest by mohlo být zřízení Státního zemědělského investičního fondu (s administrací ČMZRB), který by mohl koncentrovat investiční prostředky z EU a státního rozpočtu. Fond by mohl být zdrojem dlouhodobého financování investic do nových technologií, potřebných pro rozvoj a produktivitu zemědělské výroby. Vedlo by to k obnovení zrušených pracovních míst na venkově, k rozvoji komplementárních služeb a k navrácení života na venkov.  

Samozřejmě je možné zvolit jinou cestu, avšak každá z nich musí vést k řešení problémů dlouhodobě podfinancovaného zemědělství. Co nám k obnovení zemědělské výroby rovněž velmi schází, je nedostatek odborných pracovníků, což je jednoznačně důsledek deficitu odborného  školství a důsledek společenské dehonestace práce v zemědělství.

Poznámka:
Jsem docela zvědavá, jaký názor na to mají naši odborníci a kdy skutečně začneme tyto životně důležité problémy řešit.

(převzato z Profilu)