Typická OSVČ od státu žádá pouze klid na práci, prakticky není nemocná (nemůže si to kvůli nastavení nemocenského pojištění dovolit), stará se o vlastní rodinu a velmi často také o zaměstnance. V rámci své podnikatelské činnosti platí daně z materiálu i služeb a jako podnikatel má některé služby a poplatky výrazně dražší, než fyzická osoba nepodnikatel (energie, poplatky obcím i státu).

Všechny vlády, minimálně za posledních dvacet let, slibují důchodovou reformu. Stále tak není jasné, co za své daně (sociální pojištění je skrytá daň) občan v budoucnu dostane a jak se má na případnou ne/schopnost státu připravit. I proto živnostník při smyslech optimalizuje, jak to jen jde, protože zná hodnotu peněz a není zvyklý je vyhazovat z okna (v tomto případě bezedného státního rozpočtu).

Živnostník není zaměstnanec, nehraje pouze na čistou mzdu, nelehne si do postele s nemocenskou od prvního dne, není zvyklý jít v případě nevyhovujících podmínek na pracovní úřad žádat o podporu a od pravicové vlády očekává adekvátní proživnostenskou politiku. Vláda Petra Fialy by se proto měla vzpamatovat, přestat společnosti předhazovat komické balónky a začít rychle předkládat a realizovat smysluplné návrhy, které budou reflektovat předvolební sliby.