Od raného mládí mě přátelé nebo kolegové v kolektivu, ve kterém jsem v určité životní etapě působil, říkali, že jsem „nakažlivý“, přehnaný optimista. Toto se se mnou táhlo už od základní školy. V momentě, kdy kamarádi nebo kolegové měli např. před zkouškami jenom černé myšlenky, tvrdil jsem, že to nějak zvládneme. A je jedno, jestli to bylo na základní škole, v učení, na střední škole, na vojně nebo ve fotbalovém mužstvu a následně v životě jako takovém.

Nikdy jsem například nepochyboval o tom, že se dožiji momentu, kdy svrhneme komunisty a začneme soukromě podnikat. Pamatuji si, jak i velmi dobří kamarádi se stejným protibolševickým smýšlením mně říkali, abych nefantazíroval. Bylo pro mne velkým zadostiučiněním, když mi po 17. listopadu řekli, měl jsi pravdu. Snažil jsem se neustálým sbíráním informací a jejich vyhodnocováním být na moment „šance na změnu“ připraven nejen skandovat, ale také tvrdě pracovat.

Pán Bůh stál nade mnou, když jsem se v 39 letech velmi aktivně zúčastnil 16. prosince 1989 na Žofíně založení Sdružení československých podnikatelů. Ve vzniklém přípravném výboru se nějakým zázrakem dala dohromady stejně smýšlející skupina lidí, kteří kromě celospolečensky nakažlivého optimismu, byli jsme schopni a ochotni bojovat za naprosto zásadní reformy včetně schopnosti je vypracovat, předložit a tvrdě prosazovat. Kdyby to tak nebylo, nikdy by zástupci Sdružení československých podnikatelů nebyli schopni tak zásadním způsobem ovlivnit restituce po 25. únoru 1948, malou i velkou privatizaci včetně odkladu zahájení kuponové privatizace, prosazení zákona o navracení půdy 3T, založení Hospodářské a Agrární komory, Tripartity, Českomoravské záruční a rozvojové banky a mnoha další záležitostí nejen na úrovni vlády a parlamentu, ale i v okresech ČR. Dokázali jsme strhnout desetitisíce lidí, kteří se stali členy sdružení, a bylo na ně spolehnutí. Bez Sdružení československých podnikatelů by mnohé z výše uvedených záležitostí vůbec neproběhlo.

Zvolili jsme určitý druh nátlakové, ale promyšlené diplomacie a dokázali jsme pro naše myšlenky strhnout část těch, kteří v té době rozhodovali ve vládách a parlamentech a sami mnohdy nevěřili, že naše záměry mohou vyjít. Šlo by to bez optimismu? Věděli jsme, že žijeme v neopakovatelné době a že za rok může být na mnohé věci pozdě.

Prožitky té doby jsou také důvodem mého velkého zklamání z dnešní situace v republice. Za 30 let působení v politice jsem se naučil přechodně skousnout volební vítězství ČSSD. Věděl jsem, že přijde doba a zase levici porazíme. Důležité bylo, že celých 25 let po revoluci nebyla zásadním způsobem ohrožena demokracie a z tohoto pohledu bylo jedno, kdo vyhraje volby.