Tvrzení, že po německém záboru naší vlasti se Češi projevili jako kolaboranti, je veskrze nepravdivé. Okupace vyvolala organizovaný odpor, který by nám leckterý jiný tehdy porobený národ mohl závidět.

V průběhu roku 1939 se ve vztazích obou národů obývajících Země koruny české završily historické procesy, započaté v roce 1848. Zatímco v roce 1919 zvítězila touha českých vlastenců po vzniku samostatného státu v hranicích existujících více než tisíc let, v roce 1939 dosáhli po devadesáti letech svého cíle čeští Němci – vyhráli předposlední kolo zápasu dvou nacionalismů a stali se součástí Velkého Německa.

Z českého pohledu byl přicházející devětatřicátý rok původně vnímán jako období, v němž bude náš národ pokračovat v pokusech o udržení těžce raněného a okleštěného Česko–Slovenska (tak zněl nový název státu) při životě. V tragickém podzimu předchozího roku ztratil téměř třetinu obyvatel a rozlohy ve prospěch nejen nacistického Německa, ale i Polska a Maďarska. Motivací politiků obou sousedních zemí byla snaha odčinit vojenské porážky z roku 1919. Územní zisky se jim však stále nezdály uspokojivé.

Adolf Hitler byl hrubě nespokojen s tím, že mu dohoda velmocí v Mnichově zabránila vést „malou vítěznou válku“ proti Československu, a záhy začal připravovat okupaci českých zemí. Ze Slovenska chtěl udělat svůj satelitní stát, proto tam Německo od počátku roku 1939 podporovalo separatistické tendence. Stejně jako v roce 1938 se čeští Němci zapojili do provokačních akcí, které měly okupaci propagandisticky připravit a ospravedlnit.

Sudety – vzorová župa Třetí říše

Z hlediska dnešní protičeské propagandy je třeba připomenout události v Brně 11. března 1939 a pochod brněnských Němců do Pohořelic. Sešlo se jich přes 6000 a ušli 35 kilometrů až na hranice s Říší. V Pohořelicích zdemolovali a poté i vypálili nově postavenou česko-slovenskou celnici. Tato událost byla zřejmě inspirací i pro další pochod brněnských Němců do Pohořelic, pořádaný 31. května 1945.

Události nabraly prudký spád. Slovenský parlament vyhlásil 14. března samostatnost a v noci na patnáctého odsouhlasil v Berlíně prezident Hácha vznik německého Protektorátu Čechy a Morava. V ranních hodinách pak na 200 000 německých vojáků obsadilo zbytek Československa. Adolf Hitler svým dekretem vyhlásil na Pražském hradě Protektorát již 16. března. Z hlediska státoprávního se tak České země staly německou kolonií.

Následně se však ukázalo, že v Čechách se v některých momentech pozoruhodným způsobem setkává minulost s budoucností. Říšský sněm v Berlíně nejprve 25. března 1939 rozhodl o zřízení říšské župy Sudety a o tři týdny později přijal zákon o jejím vnitřním uspořádání (Sudetengaugesetz). Podle jeho znění se Sudety měly změnit ve vzorovou župu totalitního nacistického státu. Podstatou reformy se stalo formální sloučení stranických a státních struktur. V čele správní jednotky stanul říšský místodržící, který byl zároveň župním vedoucím nacistické strany NSDAP. Obě funkce zastával Konrád Henlein.

Aby ten náhled do budoucna byl ještě přesvědčivější, tehdy poprvé na našem území proběhly stranické prověrky. Z přibližně 3,5 milionu českých Němců jich 1,3 milionu vstoupilo do Sudetoněmecké strany. Ta byla po připojení k Říši zrušena a její členové přecházeli do celoněmecké NSDAP. Pravda, ne všichni o to požádali a nacisté také nebrali každého, takže po prověrkách se to týkalo 16% obyvatel, což ze Sudet učinilo nejnacističtější župu ze všech žup Třetí říše. Připočteme-li k tomu skutečnost, že ve stejné době tam ve volbách do Říšského sněmu byla volební účast 98,6% a NSDAP zvolilo 98,9% voličů, dodatečně nám to může připadat jako chmurné proroctví poměrů, které měly přijít o více než deset let později.

Vláda hrdého mlčení

Kromě rozhořčení a pocitu beznaděje vyvolala okupace organizovaný odpor, který patří k málo známým kapitolám českých dějin. Vyznačoval se několika pozoruhodnými momenty, pro něž bychom stěží našli kdekoliv jinde historickou analogii. Do jeho čela se totiž postavil nový ministerský předseda protektorátní vlády, generál Alois Eliáš. Bylo to logické, protože základem odbojového hnutí se stal důstojnický sbor, tvořící celostátní odbojovou organizaci Obrana národa, jíž pan generál Eliáš velel. Odpor proti nacistické okupaci pak byl financován z rozpočtů protektorátních ministerstev financí a vnitra, a to v řádu stovek milionů korun. Největší položku tvořila podpora rodin zatčených.