Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážený pane předsedo vlády, vážení členové vlády,

ve svém vystoupení se chci věnovat spíše obecnějším záležitostem, o kterých se tady nemluvilo.

Můj dojem z programového prohlášení i z některých vystoupení tady je, že tato vláda se bude snažit oslabit zbytky naší suverenity. Nedivím se tomu, protože vládní pětikoalice poprvé v novodobé historii České republiky vyhrála volby kvůli bezprecedentnímu zásahu do nich ze zahraničí. Obvyklý závěrečný předvolební podraz, který se již dávno stal součástí české politické kultury, tentokrát nazvaný Pandora Papers, se netajil tím, kdo a v čí prospěch ovlivňuje naše volby. Již předtím samozřejmě existovalo několik důvodů, proč nešlo Českou republiku považovat za nezávislý stát. Za 29 let samostatné existence totiž ztratila většinu atributů státní suverenity, nemáme skutečnou armádu schopnou ubránit republiku, spíše jen expediční sbor využívaný pro zájmy jiných zemí, které ani nemusejí být našimi spojenci. Nemáme hranice, kterých jsme se dobrovolně vzdali. Migrační krize ukázala, že jsme za to nezískali slibovanou protihodnotu - střeženou vnější hranici Evropské unie.

V tom, že jsme v ekonomickém smyslu zaostalým protektorátem západu, především Německa, mluvili už i oficiální vládní statistiky, analýzy. Odliv výnosů překračuje dvakrát příliv investic. V klíčových oborech, jako jsou vodárenství a energetika, dokonce čtyřikrát. Za dobu existence České republiky ještě před covidem objem aktiv v rukou zahraničních vlastníků vzrostl sedmkrát. Příznačné je, že zahrnuje tu nejvýnosnější část ekonomiky. Některá odvětví přešla do zahraničních rukou jenom proto, aby mohla být zlikvidována. Objem majetku v českých rukou zůstal od roku 1993 stejný, jen se neustále zhoršovala jeho kvalita. Mimochodem toto byl také důvod, proč některé ratingové agentury přeřadily Českou republiku ze seznamu vyspělých zemí mezi rozvojové státy.

Paní docentka Švihlíková napsala knihu, která se jmenuje Jak jsme se stali kolonií. Já s ní tak úplně nesouhlasím, protože k úplnému koloniálnímu statutu, který známe z historie zlaté éry kolonialismu v druhé polovině 19. století, nám chybí už jen přítomnost cizích vojsk na našem území. Zatím nebyla zapotřebí, ale zvýšený tlak na změny v tomto ohledu naznačuje, že jsme znovu považováni za nespolehlivé, které bude třeba hlídat. Naši protektoři v tom mají pravdu. Každá kolonie má dříve nebo později tendenci se postupně emancipovat, a to vždy v historii končilo bojem za nezávislost. Největší vlna dekolonizace začala právě po konci první světové války. Historie se občas opakuje, proto se nacházíme v situaci, kdy lze očekávat období plné nebezpečí, nejistoty, ale také nových příležitostí.

Naším prvním krokem musí být ekonomická emancipace, to znamená postupně se zbavit dosavadního postavení levné evropské montovny a zdroje laciné pracovní síly, energie a surovin, jako stát závislý na exportu svých výrobků musíme hledat a najít nové trhy, které nám pomohou změnit dosavadní strukturu průmyslové výroby ve prospěch technologických celků s vyšší přidanou hodnotou. Tyto snahy narážejí na bariéru skutečných vlastníků naší ekonomiky. Nejlépe je to vidět na neutuchající mediální kritice prezidenta Miloše Zemana, který tento typ ekonomické diplomacie dlouhodobě prosazuje. Ostatně pan ministr Ivan Bartoš k tomu po Vánocích poznamenal, že naše firmy přece mohou pracovat jako subdodavatelé západních koncernů. To má zabezpečovat nová zahraniční politika české vlády. Takový přístup je pro mě těžko pochopitelný.