Vážené dámy, vážení pánové,

stojím zde v tuto chvíli a vnímám vážnost této chvíle a budu velice ráda, když si tu vážnost uvědomíme napříč politickými stranami odleva doprava a odprava doleva. Nemyslela jsem si, že to řeknu, ale je to tak. Jsem ráda za vývoj společnosti a jsem ráda za to, že tato Poslanecká sněmovna v sobě našla dostatek odvahy a vytrvalosti opravdu se ujmout tohoto těžkého tématu. A jsme dnes vlastně již ve třetím čtení sněmovního tisku 241. A je to vlastně i důkazem toho, že pětikoalice opravdu se snaží, i když to není vždy snadné, plnit vládní prohlášení. Jsem ráda za vývoj společnosti, který vlastně v posledních sto letech se udál. Opravdu jsem ráda za to, že homosexualita je dnes již vnímaná úplně jinak než před 100 lety. Jsem ráda za to, že její v uvozovkách léčba elektrošoky, nám připadá opravdu středověkem.

Jsem ráda i za to, že vypadla z mezinárodní klasifikace nemocí. Jsem ráda i za to, že díky tomuto tématu jsem se setkala se spoustou zajímavých a inspirativních lidí, které bych jindy nepotkala. Jsem ráda i za to, že jsem před chvílí mohla převzít od své kolegyně, paní doktorky Lucie Šmahelové, výzvu lékařů a zdravotnických pracovníků, kterou podepsalo nějakých zhruba čtyři sta zdravotníků. A jsou to ti, kteří jednoznačně podporují model manželství tak, jak ho známe dosud, to znamená jako svazek jednoho muže a jedné ženy.

Ale už méně ráda jsem za to, že jsem zjistila, že je něco špatně v naší společnosti, protože během těch několika měsíců jsem se opravdu setkala s nemalým počtem lidí, kteří vyjádřili strach a obavy vyjádřit svůj názor. A byli to lidé, kteří byli ochotni mluvit o tom, co považují za správné, čemu fandí, ale často ten jejich rozhovor končil tím, hlavně mě nikde nejmenujte, já se bojím podepsat pod tuto petici, protože vím, že tento názor dneska není cool, není in a obávám se perzekucí. A nebyli to jenom lidé obyčejní, ale byli to i lidé opravdu vysoce postavení a možná právě oni. A tak je smutné, když jedna naše paní profesorka embryologie, která má opravdu světový věhlas, hovoří o surogátním mateřství s vážnou tváří jako o novodobém otroctví. A říká - musíte to zastavit, ale prosím, ne s mým jménem, já nemám odvahu na to postavit se aktivistům, kteří by proti mně vystoupili, a já nechci přijít o svoji akademickou kariéru. A to si myslím, že je opravdu špatně.

A o to více musím ocenit ty, kteří dnes ráno donesli do Sněmovny výzvu určenou především vám, poslancům, a kteří vystoupili ze své komfortní zóny a dokázali navzdory tomu, co se snaží prezentovat média jako současný, většinový, moderní a jediný správný názor, říci ne.

Velice upřímně si vážím zakladatelů a členů spolku Pluralis, kteří, ač mají sexuální orientaci jinou od té většinové, vyšli ze svého života, ze svého pohodlí a založili spolek, který jednoznačně deklaruje, že ne všichni homosexuálové jsou spokojeni s argumentací a se způsobem vedení dialogu LGBT aktivisty. Jsou to lidé, kteří žijí obyčejné životy a jsou v nich spokojení, ale jsou to lidé, kteří jsou si samozřejmě také vědomi toho, že mají nejenom práva, ale také povinnosti. Tito lidé nechtějí, aby se jejich svazky nazývali manželstvím, nechtějí ani adoptovat děti, protože vědí, že jim to příroda neumožňuje. Jsou to mnohdy profesně velmi úspěšní lidé. A musím říci, že rozhovory s nimi pro mě byli vždy velice obohacující. A velice si vážím toho, že i když by rádi byli dobrým tátou, tak se nebojí říci - nebudu dobrý táta, ale budu dobrý strejda.

Ty cesty k realizaci jejich vztahu k dětem si dokážou najít a já mohu svědčit o tom, že jsou to cesty velice dobré a pro děti opravdu prospěšné. Oceňuji také dětskou paní psycholožku Marii Polákovou, která mi dovolila zveřejnit její jméno a která mi napsala osobní dopis. Tato paní psycholožka má za sebou 38 let praxe a vzkazuje nám všem toto: "Během své odborné praxe jsem měla možnost pracovat jak v oblasti klinické psychologie a psychoterapie, tak v manželských a rodinných poradnách a 12 let jsem působila v poradně pro náhradní rodinnou péči.

Ve své praxi jsem se setkávala také s lidmi s homosexuální orientací nebo s problematikou v oblasti genderové identity. Nahlédla jsem tedy velmi zblízka do témat, která se budou v blízké době ve Sněmovně projednávat. To, co mi leží na srdci nejvíce jsou osudy dětí, které přišly z nejrůznějšího důvodu o možnost vyrůstat se svými biologickými rodiči, jsou umisťovány do dětských domovů, případně do dočasné pěstounské péče, kde čekají na svěření do náhradní rodinné péče. Tyto děti, které vstupují do života s tak velkou emoční karencí a mnohdy i s těžkými citovými traumaty, nutně potřebují maminku a tátu, kteří budou schopni saturovat jejich hlas po jedinečném láskyplném vztahu a vynahradí jim ten velký deficit z prvních měsíců, někdy i let života.