Vážený pane místopředsedo, vážení páni ministři, vážené dámy, vážení pánové,

kdo má chuť na kávu, může v klidu odejít. Budu mluvit nepochybně do těch 12.00 hodin, kdy bude další, následující bod. Chtěl bych reagovat na řadu věcí, které tady zazněly, ale to budu reagovat až někdy, kdy ten sál bude trochu plnější. Teď mluvím jenom pro dějiny, protože rozumím tomu, že je tady lidí poměrně málo, tak se pokusím vás seznámit s brožurou, kterou jsem vám nechal v tomto týdnu rozdat, kterou připravil tým ekonomů a právníků pro Pražské arcibiskupství, konkrétně pan Schwarz, pan Rod a Michal Fanta, která se týká zdanění finančních náhrad církvím a náboženským společnostem. S dovolením, abychom to měli ve stenozáznamu, to přečtu celé, protože pokládám za nezbytně nutné, abychom si opravdu znovu zrekapitulovali, proč byl přijat zákon o finančním vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Úvod. Tato publikace vznikla v návaznosti na novelu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, která ruší mimo jiné odstavec 6, paragrafu 15, původního znění zákona, osvobozujícím finanční náhradu od zdanění, poplatků či jiných obdobných peněžitých plnění. Novela zákona zpochybňuje platné dohody o majetkovém vypořádání státu s jednotlivými církvemi a náboženskými společnostmi uzavřené právě na základě zákona č. 428/2012 Sb., a to z několika důvodů:

1. mění složitě dosažený kompromis mezi státem a jeho institucemi, jako povinnými osobami na jedné straně a jednotlivými církvemi a náboženskými společnostmi jako oprávněnými osobami na straně druhé, v neprospěch oprávněných osob;

2. jedná se o opětovné znárodnění majetku církví a náboženských společností bez náhrady;

3. tato forma znárodnění zpochybňuje jeden z podstatných záměrů zákona č. 428/2012 Sb., jímž je postupné snižování a následné ukončení financování církví a náboženských společností ze státního rozpočtu formou mandatorních výdajů;

4. zpochybnění požadavku na právní jistotu relativizuje jeden ze základních principů právního státu.

Důvodová zpráva předkladatelů novely zákona č. 428/2012 Sb., ze dne 19. 12. 2017 uvádí jako hlavní důvody ke změně zákona především skutečnost, že restituční proces církevního majetku se výrazně liší od dosud běžně realizované restituční legislativy, zejména pak výše finanční náhrady a způsob jejího určení. Ano, restituční proces církevního majetku s v podstatných charakteristikách liší. Důvodová zpráva však opomíjí podstatu a charakter této legislativní odlišnosti, které se promítají do materiálního obsahu vztahu mezi povinnými osobami reprezentovanými státem, a oprávněnými osobami, reprezentovanými církvemi a náboženskými společnostmi.

Výnosy ze státem zabraného majetku, majetek převedený na obce a právnické osoby, náhrady za znehodnocení majetku, náhrady za živý a mrtvý inventář představují majetkovou újmu oprávněných osob, jejíž náhrady se pro dosažení kompromisních dohod uzavřených na základě zákona č. 428/2012 vzdaly. Právě nároky tohoto druhu byly podstatnou součástí do té doby realizované restituční legislativy, to je restitučních nároků fyzických a soukromých právnických osob. Restituční proces církevního majetku je skutečně odlišný. Realita má ovšem dvě strany mince, na které je třeba při úvahách o zdanění nebo jiném peněžitém plnění finančních náhrad brát zřetel. Zákon č. 428/2012 Sb. totiž od samého počátku sleduje dva záměry. Nejde v něm jen o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd spáchaných totalitním režimem, ale také o vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, jakožto předpokladu úplného oddělení financování církví a náboženských společností od státu na základě zastavení mandatorních plateb církvím a náboženským společnostem ze státního rozpočtu.

Přecházíme k části první - argumenty předkladatelů novely zákona.

Bod 1.1 - hlavní argumenty důvodové zprávy k novele zákona č. 428/2012 Sb.

Předkladatelé novely zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a o změně některých zákonů, v přiložené důvodové zprávě mnoho důvodů pro potřebu novelizace původního znění zákona č. 248/2012 Sb. neuvádí. Jedinými argumenty jsou pouze: za prvé odlišnost realizované restituční legislativy, za druhé výše finanční náhrady, zejména pak způsob jejího určení.

Dále důvodová zpráva zmiňuje skutečnost, že paušálně stanovená výše roční splátky 1,97 mld. korun z celkové stanovené částky 59 mld. korun vyplácené církvím a náboženským společnostem po dobu třiceti let je každoročně navyšována v závislosti na míře inflace. Poroste-li míra inflace v následujících letech podle prognózy a odhadu České národní banky, zvýší se ceny do konce roku 2042 téměř o polovinu. To sice znamená nominální navýšení splátek, ale ne reálné. Inflační doložka slouží jako obvyklý nástroj bránící znehodnocení peněz z důvodu inflace, zabezpečuje jen zachování reálné hodnoty smluvně stanovených finančních prostředků v dlouhém období, což platí i pro smlouvy mezi státem a jednotlivými církvemi a náboženskými společnostmi na základě zákona č. 428/2012 Sb.

Oba výše uvedené argumenty jsou standardními ekonomickými metodami analyzovány a testovány v následujících kapitolách. Dodatečné argumenty ve prospěch zdanění náhrad církevních restitucí lze najít v médiích, nejčastěji v rozhovorech s představiteli a zastánci novelizace zákona č. 428/2012. Patří k nim zdanění pojistného plnění a zdanění výsluh příslušníků bezpečnostních sborů. Žádné jiné argumenty s ambicí vyvolat seriózní polemiku dosud nezazněly.

Bod 1.2 - falešná argumentace o analogii zdanění jiných náhrad.

A. Zdanění pojistného plnění.

Zdanění pojistného plnění je definováno zákonem České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu. Konkrétně § 4 odst. 1 písm. d) říká, že plnění pojištění majetku je předmětem zdanění pouze v případě, pokud má charakter náhrady za ztrátu příjmu. Taková situace může nastat například tak, že podnikající právnická nebo fyzická osoba přijde z určitých důvodů k újmě na majetku, který nutně potřebuje k předmětu své hlavní výdělečné činnosti: automobil, kancelář a podobně. Pojistné plnění za tuto újmu podléhá zdanění. V tomto případě má ovšem zdanění pojistného plnění racionální důvod, neboť nahrazuje dani podléhající ušlý příjem. Finanční náhrada vyplácená církvím a náboženským společnostem je však náhradou za majetek, který nemohl být oprávněným osobám navrácen, a to z řady důvodů uvedených zejména v kapitole třetí. Jedná se o finanční náhradu za nevydané nemovitosti, nikoliv náhradu za ztrátu příjmu. Jakékoliv úvahy o analogii těchto dvou případů jsou chybné - chybné proto, že se jedná o odlišnou podstatu náhrad. Náhrady církvím a náboženským společnostem nejsou náhradami za ušlý zisk z podnikání s budovami a pozemky, nýbrž náhradami za samotné nevrácení budov a pozemků.

B. Zdanění výsluh příslušníků bezpečnostních sborů.

Výsluhové příspěvky příslušníků bezpečnostních sborů podléhaly zdanění od roku 2011 do 1. 1. 2017. Tehdejší vláda k tomuto opatření přistoupila především z důvodu zmírnění negativních dopadů ekonomické recese na příjmovou stranu státního rozpočtu. Na podnět poslanců sociální demokracie a komunistů, tedy poslanců stejných politických stran, které předložily návrh novely zákona o církevních restitucích, Sobotkova vláda přijala novelu zákona č. 586/1992 Sb., čímž zrušila zdanění výsluhového příspěvku. Primárním důvodem této novely byla snaha o stabilizaci bezpečnostních sborů cestou zvýšení sociálních jistot jejich příslušníků. Použití tohoto případu těmi, kteří předložili návrh a následně hlasovali pro zrušení zdanění výsluh příslušníků bezpečnostních sborů, je zavádějící, matoucí a argumentačně vadné. Je tomu tak ze dvou důvodů. Jednak bylo zdanění výsluh příslušníků bezpečnostních sborů před více než dvěma lety zrušeno a dále se jedná o zdanění příjmu, což je z ekonomického i daňového hlediska odlišná materie od nevrácených budov a pozemků.

Kapitola druhá - charakteristika realizované restituční praxe.

Bod 2.1 - restituce majetku fyzických a soukromých právnických osob.

Restitucí jiného než církevního majetku se týkaly hlavně následující zákony:

Zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, první z obecných restitučních zákonů, v němž šlo o navrácení hlavně nemovitostí zabavených na základě některých komunistických zákonů. Tento zákon buď majetek státu vracel ve stavu, v jakém byl a pokud byl v obzvlášť špatném stavu, tak restituentům příslušelo i odškodnění. Peněžité odškodnění se vyplácelo, pokud již nemovitost neexistovala, nebo pokud ji nešlo z různých důvodů vydat. Vydání movitého mobiliáře bylo podmíněno předložením dokladu, že tento byl součástí nemovitosti v době jejího zabavení.

Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V zásadě se jedná o stejný postup jako u předchozího zákona, jen se vztahuje na větší skupinu konfiskačních opatření. Stejně jako v předchozím případě jde buď o vydání věci, nebo o peněžitou náhradu. Z počátku bylo vydávání omezeno pouze na osoby s trvalým bydlištěm v České a Slovenské Federativní Republice. Toto ustanovení bylo následně zrušeno Ústavním soudem. K tomu jenom podotýkám sám za sebe, že ústavní stížnost jsem podával já.

Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Tento zákon se mimo jiné týkal navrácení zemědělské půdy, lesů a dalších zemědělských nemovitostí na základě podobných principů jako výše zmíněné zákony. Zavedena byla možnost pro restituenty získat náhradu za nevydatelný majetek jiný movitý a nemovitý majetek. Součástí zákona byl také blokační paragraf zakazující prodávat majetek, který byl dříve ve vlastnictví církví.

Bod 2.2 - restituce církevního majetku.

Jedním ze zásadních rozdílů mezi církevními a běžnými restitucemi, který celý proces nutně zkomplikoval, byl fakt, že k církevním restitucím se od počátku přistupovalo opačně než k majetkovým restitucím fyzických a soukromých právnických osob.

Stát vyžadoval přesný výčet majetkových položek, které církve a náboženské společnosti chtěly vrátit, a to ještě před přijetím zákona. Úsilí o nápravu křivd bylo spojeno s realizací požadavku na finanční, resp. rozpočtovou odluku církví od státu. Dalším problémem byl fakt, že restituce podle do té doby již schválených zákonů by vedly k podstatně vyšším náhradám ve prospěch církví a náboženských společností v řádu stovek miliard korun. Takto koncipovaná restituce církví a náboženských společností byla politicky neprůchodná.

Zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, jednalo se o tzv. výčtový zákon. Cílem zákona bylo obnovení činnosti řeholních řádů. Tímto předpisem byly vyjmenovaným církevním institucím vráceny zákonem definované nemovitosti a movitý majetek. Převod se týkal především klášterů a řeholních domů.

Pokus o druhý výčet v roce 1994 - poslanecký návrh, který měl vrátit konkrétně vymezené nemovitosti jejich majitelům, nebyl přijat mimo jiné proto, že vlastnictví některých majetků již přešlo na města či obce.

Usnesení vlády č. 498/1996 a usnesení vlády č. 211/1997 - pokus o navrácení některých majetků opět formou výčtu, ten vláda přijala druhým usnesením, později ale požádala o další. A v roce 1999 tento pokus skončil neúspěchem. Mimo jiné se zde objevily argumenty o tom, že církve majetek nevlastnily. Studie Milana Kindla a Vojtěcha Mikuleho z Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Zahájení systematické diskuse o restituci církevního majetku v letech 1998 až 2002. Šlo o období Zemanovy vlády a tato problematika spadala do kompetence tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála, sociálního demokrata, jenž jmenoval komisi pro narovnání vztahů mezi církvemi a státem. Hodnota majetku určeného k vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi byla v roce 2000 stanovena na 100 miliard korun. Valorizací tato suma do konce roku 2012, v němž byl přijat zákon 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, vystoupala na 135,32 miliard korun v cenách roku 2012. Tato částka byla o 1,32 miliardy vyšší, než činila celková výše uzákoněných církevních náhrad v roce 2012. To znamená, že není pravda, že Nečasova vláda uzavřela pro stát daleko nevýhodnější smlouvu o narovnání s církvemi a náboženskými společnostmi než Zemanova vláda, která zahájila systematické jednání o restituci církevního majetku, jež byla úspěšně završena o 14 let později přijetím zákona č. 428/2012 Sb.

Zákon o narovnání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi - první pokus - rok 2008. Podstata návrhu byla stejná, jako u současného platného zákona č. 428/2012, to jest opuštěním výčtového principu. S pádem Topolánkovy vlády v roce 2009 se legislativní proces vrátil na začátek.

Část 2.3 - k metodice určení hodnoty církevního majetku. Samotná metodika stanovení hodnoty církevního majetku byla výsledkem složité a mnohaleté práce a hledání shody mezi tehdejší církevní a vládní komisí, které projekt restituce církevního majetku v rámci narovnání vztahů mezi státem a církvemi připravovaly. Údaje pro výpočet byly převážně poskytovány státními institucemi, například Ústavem zemědělské ekonomiky a informací, Ministerstvem zemědělství České republiky a dalšími. Správnost metodiky byla verifikována renomovanou mezinárodní poradenskou společností Ernst and Young, která na žádost Ministerstva kultury provedla analýzu a kontrolu způsobu výpočtu. Závěr kontrolní zprávy Ernst and Young shrnuje následující citace: "Statický algoritmus využívající průměrné ceny je racionální vzhledem k nedokonalosti podkladových i tržních dat za podmínek omezeného času pro zpracování ocenění majetku."

Tady s dovolením přečtu i tu poznámku pod čarou, protože ji pokládám za důležitou. Kontrolní zpráva společnosti Ernst and Young obsahuje také odhad množství práce nezbytné pro výpočet hodnoty církevního majetku alternativní metodou položkového ocenění. Množství práce - ocenění celkem 110 000 pozemkových položek a 16 250 budov bylo odhadnuto na celkem 120 000 člověkohodin. To znamená, že jeden člověk by na ocenění veškerého církevního majetku položkovou metodou pracoval při standardním 40hodinovém pracovním týdnu přibližně 60 let. 20 pracovníkům by ocenění trvalo přibližně 3 roky. Cena za tento druh práce byla v cenách roku 2011 odhadována přes 30 milionů korun.

Stanovené částky jsou součástí platné legislativy a jakékoli úvahy o jejich zpochybnění bez uvedení pádných argumentů jsou pouhými účelovými politickými deklaracemi.

Bod 2.4 - rozdělení finanční náhrady mezi církve a náboženské společnosti. Finanční náhrada 59 miliard korun měla být rozdělena mezi celkem 17 církevních institucí. Římskokatolické církvi, která vlastnila historicky největší objem zabavených nemovitostí, mělo náležet až 99 % schválené finanční náhrady. Důležitým aspektem restituce církevního majetku je však mimo zmírnění následků majetkových křivd také postupné snižování závislosti církví a náboženských společností na mandatorních výdajích státního rozpočtu až do jejich úplného zastavení. Církev římskokatolická ze solidarity s ostatními církvemi a náboženskými společnostmi se v zájmu naplnění tohoto záměru zákona zřekla 20 % finanční náhrady, na niž měla nárok, ve prospěch ostatních církví a náboženských společností. Zde odkazuji na tabulku číslo 1. Bez tohoto velkorysého gesta by nebylo možné odejmout státu odpovědnost za financování 16 církví a náboženských společností bez církve římskokatolické a zabezpečit jejich oddělení od výdajové strany státního rozpočtu do roku 2029 a jejich následnou plnou ekonomickou nezávislost. Tímto církev římskokatolická převzala část finančního břemene státu ve výši 11,8 miliardy korun. Tyto finanční prostředky by musela Česká republika vyplatit, aby se zbavila své zákonné odpovědnosti za financování 16 církví a náboženských společností. České republice tak vznikla budoucí čistá rozpočtová úspora ve výši 11,8 miliardy korun v cenách z roku 2012.

Nebudu teď číst celou tu tabulku, jakým způsobem to bylo rozděleno, ale pokládám k tomu za nezbytné říci přece jenom ještě jednu svoji tezi, protože opakovaně v různých diskusích zaznívá, že tyto náhrady za majetek, který stát kdysi ukradl církvím a náboženským společnostem, dostávají i církve, které v roce 1948 neexistovaly, které vznikly až po roce 1989, jako třeba církev adventistů nebo některé další, je to právě proto, že se nejednalo jenom o náhradu ukradeného církevního majetku, ale že se jednalo také o to, abychom dospěli do stavu, kdy dojde k oddělení financování církví a náboženských společností ze státního rozpočtu, kdy bude ukončeno toto financování. A právě proto došlo k rozdělení té částky, kterou by měla správně dostat katolická církev, jak jsem tady citoval, a ve výši 20 % dala, rozdala ostatním církvím a náboženským společnostem na to, aby měly šanci fungovat i za situace, kdy stát zastaví jejich financování ze státního rozpočtu a nadále budou už platy duchovních čistě v režii církví a náboženských společností jako svébytných právnických osob.

(projednávání tohoto bodu bylo přerušenovystoupení pana poslance Marka Bendy)