Za posledních deset let se tam neobjevil žádný Čech. Určitě to není tím, že bychom byli vůči ostatním národům nějaký blbci. Avšak, naše mentalita trpí velice nebezpečnou tendencí: „Jseš úspěšný? Tak seď tiše v koutku a nevytahuj se!“ Podle nás: „Skromnost vítězí!“ Je to asi tak, jako kdyby někdo objevil miliardový poklad a uložil ho do šuplíku, aby se o tom nikdo nic nedozvěděl...   

Tato tendence rozhodně není dědictvím komunizmu, nýbrž již v době 1. republiky byla tiskem obdivována skromnost T. G. Masaryka. Naopak, masmédia nešetřila kritikou Tomáše Bati. Místo, aby se uskrovnil, lítá dokonce vlastním letadlem. Národ v tom viděl „kapitalistickou lumpárnu“. Zde bych rád citoval Winstona Churchila: „Socialismus je filosofie neúspěchu, krédo nevědomosti a evangelium závisti.“ Nevylučuji, že právě naše „tradiční skromnost“ vychází právě z této premisy.

Poté, co ve volbách neuspěli miliardáři Donald Trump (USA) a Franz Stronach (Rakousko) jsme jedinou zemí na světě, která má za předsedu vlády multimiliardáře a který, na rozdíl od Trumpa a Stronacha může, v příštích volbách, počítat s vítězstvím.

Při svých zahraničních návštěvách se prokázalo (a to nejen v USA), že Babiš je osobností váženou a ctěnou. Aby se však dostal do seznamu „100 nejvlivnějších osob roku“, časopisu TIME, musela by ho jiná vlivná osobnost v ČR doporučit. Nejlépe prezident republiky nebo Babišovi ministři. Alespoň tak to je v případě německé kancléřky Angely Merkelové.

O celou záležitost by se měli postarat premiérovi poradci. Měli by dbát o to, aby jejich šéf a tím i Česká republika byli ve světě, co nejvíce a co nejčastěji transparentní. Pro trpasličí zemičku jako je naše vlast je něco takového životně důležité. Již bývalý rakouský prezident, Dr. Bruno Kreisky (1970 – 1983), kladl na srdce členům vídeňského parlamentu: „Vaším úkolem je postarat se o to, aby byla naše zem co nejvíce zviditelněna. Kdo sedí mlčky v koutě, toho nenajdou.“     

Nejen prezident Miloš Zeman, nýbrž i ostatní hlavy našeho státu, takový druh apelu doposud nějak opomenuly. U nás je jaksi tradiční poněkud svérázná cesta do „slepé uličky“: Naši špičkový političtí reprezentanti, místo, aby ukazovali národu cestu vpřed a morálně mu dodávali sebedůvěru, obhajují pouze sami sebe v zájmu zajištění dobře placeného „koryta“.

Jsme rovněž jedinou zemí v dějinách světa, kde se k moci dostal multimiliardář pomocí komunistické strany – i to je skutečnost pro Guinessovu knihu rekordů.

Jde opravdu o jedinečnou absurditu. Věc se má asi tak, jako by v roce 1945 prezident Edvard Beneš prosazoval zvolení miliardáře Jana Bati za předsedu vlády s masovou podporou komunistické strany Klementa Gottwalda. Kdyby bývalo k něčemu takovému došlo, byli bychom dodnes nejbohatší zemí této planety s nejvyšší životní úrovní jakou lidstvo kdy poznalo... „Skromnost“ z nás však udělala tzv. „páté kolo“ u vozu.

Převzato z Profilu.