Spoléhat se na sliby a přísliby Spojeného království je asi takové předsevzetí, jako vyskočit z nejvyššího bodu pařížské Eiffelovky a doufat v hladké přistání...

Po 43 letech členství v EU ostrované opustili evropský kontinent a opět si hrají na svém vlastním „písečku“.

Podívejme se nyní do minulosti, co všechno britská politika natropila ačkoliv nemusela. Zdá se jako by Angličané, při svých rozhodnutích, škodili hlavně sami sobě. Je to asi tak, jako byste měli ty nejlepší stavební kameny, ale místo paláce, postavíte autobusovou čekárnu.

Začátkem 30. let minulého století byl Londýn posedlý zničením komunismu. Nakonec se jim ho naopak podařilo rozšířit takřka na polovině celé zeměkoule. Jedná se doslova o výkon pro Guinessovu knihu rekordů. Jak se něco tak gigantického Angličanům podařilo?

Při nástupu Hitlera k moci v nacistickém Německu, Winston Churchill prohlásil: „Kdyby se měla Velká Británie dostat do takové hospodářské situace jako je Německo, přál bych si anglického Hitlera!“

Londýn zde činil tu samou chybu jako Paříž a Moskva. Všichni se domnívali, že mají před sebou radikálního politika, ale ve skutečnosti se jednalo o duševně chorého a nevypočitatelného, latentního psychopata. Když se americký politolog Edgar Snow (autor knihy „Američan se dívá na Sovětský svaz“, Praha 1947), ptal Stalina proč věřil Hitlerovi, diktátor mu zcela jasně odpověděl: „Hitlerovi jsem nevěřil. Nevěřím nikomu, ani sám sobě. Ovšem nemyslel jsem si, že by Hitler spáchal takovou sebevraždu a napadl by Sovětský svaz.“ Zde jsme právě u rozdílu mezi radikálním, extrémním politikem a duševně chorým bláznem, zralým pro svěrací kazajku...

Londýn myslel, že Hitler zlikviduje komunismus

Každopádně si Londýn myslel, když nechá nacistické Německo po zuby ozbrojit, že Hitler napadne SSSR a tím zlikviduje komunismus. Dočetli se to v diktátorově díle „Mein Kampf“ pod heslem „Drang nach Osten“ (Tažení na východ). Vycházeli z logiky radikálního diktátora, spílajícímu Moskvě a tzv. „židobolševismu“. Netušili však, že duševně choré individum se vyzbrojí a místo na „židobolševismus“ se vrhne právě na ně, což je u nemocného schizofrenika zcela normální, neboť zásadně něco jiného ve středu říká a zásadně něco jiného v pátek dělá...

Nejprve Spojené království úplně zadarmo „prodalo“ Hitlerovi Rakousko. Pak následovalo Československo, prostřednictvím „Mnichovské smlouvy“. Tentokrát byl Winston Churchill ad hoc již opatrnější. Vyjádřil se velice realisticky: „V případě Československa jsme měli dvě možnosti – válku nebo ostudu. Zvolili jsme ostudu a teď máme oboje.“

Ovšem i když po přepadení Polska vyhlásila Anglie nacistickému Německu válku, zásadně žádná válečná opatření nepraktikovala a dala polskému tažení Wehrmachtu naprosto volný průběh, doufajíc v útok proti Sovětskému svazu.

Teprve až když se nacistická armáda zastavila na hranicích SSSR a svojí válečnou mašinerii obrátila proti západu, nestačila se britská dolní sněmovna i horní sněmovna lordů, včetně královského veličenstva divit...

Po přepadení SSSR, uzavřel Londýn s Moskvou smlouvu o spojenectví a vzájemné pomoci a tím místo původní likvidace komunismu mu otevřel volnou cestu do střední a západní Evropy. Nebýt USA a vylodění spojeneckých vojsk 06.06. 1944 v Normandii, zastavila by se Stalinova Rudá armáda až v Paříži. Ještě dnes by byla celá Evropa komunistická – jako následek „geniální politiky“ Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.

Současný Brexit je proti této alternativě vyložená slavičí píseň!

Po válce se ukázal Londýn rovněž v „nejlepším světle“. Stovky polských i československých vojáků a letců bojovali za vítězství Velké Británie. Mnozí z nich byli vysocí britští důstojníci. Po návratu do své vlasti je komunisté zavírali do žalářů a některé z nich dokonce popravili. Ani anglický král, ani vláda Spojeného království pro ně nehnula brvou. Chladnokrevně je přenechali svému osudu, beze slova díků – ať visí na oprátkách komunistických šibenic! Londýn se nezmohl ani na diplomatický protest. Thanks!

Současný Brexit je proti této hanebnosti, doslova slavičí píseň!

V roce 1990 byla Velká Británie jedinou velmocí, která se stavěla proti znovu sjednocení Německa, aniž by věděla proč.

Tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová se nechala slyšet, že prý je Německo nevypočitatelnou veličinou a od dob kancléře Bismarcka ohrožuje celou Evropu. Thatcherová nevylučovala novou válku, jenž by mohla vzejít z území Německa a to tak radikální formou, že jí dokonce musela napomínat i samotná sovětská delegace.

Vystoupení anglické delegace považoval americký prezident George Bush za směšné a francouzský prezident Francois Mitterand prý v privátních kuloárech prohlásil: „Ta tetka mi připadala jako, když právě spadla z měsíce!“

Současný Brexit je proti tomuto trapnému divadélku, doslova slavičí píseň!

V roce 1997 opustila britská koloniální správa čínský Hong Kong. Došlo k tomu z ničeho nic takřka z jednoho dne na druhý. Tamější obyvatelstvo bez jakéhokoliv varování bylo náhle předáno na milost a nemilost komunistické Číně. Co tím Londýn sledoval je záhadou! Trapného aktu se zúčastnil sám princ Charles a obyvatelstvu Hong Kongu komunistickou Čínu vřele doporučoval. Následek? Silný nátlak ČLR způsobily velký odliv zahraničního kapitálu a to až jeden milion US dolarů denně. Hongkongský dolar se zhroutil, a nastala velká vlna emigrace. První vlna byli především majetní soukromníci (milionáři a miliardáři), tak jako vysoce vzdělaní lidé.

Lze vycházet z toho, že v letech 1997 – 2014 opustilo Hong Kong cca. 70.000 emigrantů ročně. Do dnešního dne můžeme vycházet z celkového počtu cca. 1.000.000 uprchlíků. Tak jako ve všech komunistických zemích, je hlavní příčinou pro obyvatelstvo bytová krize. V Hong Kongu je okolo 220.000 čekatelů na byt. Čekací lhůta je 3 – 5 let. Kdo včas neemigruje, bydlí pod „mostem“!

Současný Brexit je proti odevzdání Hong Kongu komunistické Číně doslova slavičí píseň!

Při poslední návštěvě čínského diktátora Si Ťin-pchinga v říjnu 2015 v Anglii, ho britská královna Alžběta II. vozila zlatým kočárem po Londýně...

Prostě trapnost nad trapnost!

Dovolil bych si tvrdit, že její královská Výsost se sice nalézá ve věku, kdy se duševní pochody v mozkové oblasti silně zpomalují, ale co učinila sněmovna Lordů?

Proč jí někdo z vysokých šlechticů neupozornil, že něco takového se vůbec nehodí a připomíná to do nebe volající trapnost?

Když už se vláda dopouští transparentních pitomostí, měli by alespoň monarcha a sněmovna Lordů zasáhnout, aby veřejná ostuda měla jakouž-takouž morální hranici...

Shrneme-li pouze hrstku toho, co vláda jejího Veličenstva v minulých desetiletích napáchala, proč by nás mělo překvapovat idiotství výstupu Spojeného království z Evropské unie, takřka z jednoho dne na druhý, po 43 letech plodné působnosti?

Americký válečný velvyslanec, Joseph Kennedy (otec prezidenta J.F. Kennedyho) v Londýně, prohlásil kdysi o Edvardovi Benešovi: „Tento muž, ať se rozhodne jak chce, tak se rozhodne vždy sám proti sobě.“ Dnes lze totéž říci o celé Velké Británii!