Připomněli jsme si dvě výročí, jedno tragické, s dalekosáhlými následky, které pociťujeme dodnes, a o to více připomínané, a druhé dosud plně neuchopené, historiky nerozpracované a tedy raději ani příliš nepřipomínané. Začneme tím prvním – tragédií antických rozměrů představitelnou spíše ve filmovém dramatu než ve skutečném světě. 11. září 2001 dostal svobodný demokratický svět těžký políček od zfanatizovaných teroristů v podobě útoku na samotný symbol tržní ekonomiky - budovu Světového obchodního centra v New Yorku. Byla porušena svrchovanost území Spojených států amerických a došlo ke krvavému útoku na jejich občany. Přes řadu silných slov a proklamací a přes řadu pokusů o tvrdou odplatu zůstává stín ponížení trvalou součástí všech bezpečnostních operací jak USA samotných, tak i jejich evropských spojenců.

Shodou okolností (nebo snad záměrně?) vysílala Česká televize v předvečer výročí této tragické události vynikající britský film Chartúm. Připomínal události, které se odehrály více než 100 let před útokem na WTC, ale jejichž význam a dopad byly ve své době srovnatelné s událostmi 11. září. Také tehdy došlo ke střetu dvou civilizací. Střetu světa, představovaného myšlenkovým liberalismem britského impéria a bráněného společnými britsko-egyptskými jednotkami, se světem středověkého tmářství, barbarství a dogmatismu zastupovaným fanatiky oblečenými do záplatovaných muslimských hábitů v čele s Muhammadem Ahmadem ibn Abdulláhem, samozvaným spasitelem a následovníkem Prorokovým (Mahdí). Smrt britského guvernéra generála Charlese Gordona v lednu 1885 byla nejen pro Britské impérium, ale i pro celou Evropu šokem, který neměl daleko k šoku, který představovalo 11. září pro Ameriku i zbytek světa. Na jedné straně ukončil (přechodně) slabou vládu Williama Gladstonea, na straně druhé událost vedla ke vzniku mahdistického chalífátu na území Súdánu a uvrhla zemi do třináctiletého chaosu doprovázeného násilím a terorem na civilním obyvatelstvu.

Nezní nám to nějak povědomě v souvislosti s dnešním vývojem na Blízkém východě? Byť cesta od 11. září byla delší, daleko krkolomnější a s daleko více zainteresovanými aktéry, vedla nakonec stejně jako tehdy v Súdánu k uzurpaci moci falešnými následovníky Alláhova učení, objevuje se samozvaný chalífát, tzv. Islámský stát, prohlašující se ochráncem všech pravověrných muslimů. Stejně jako před více než sto lety jde přitom jen a pouze o teroristickou organizaci, jíž je islám průhledným pláštíkem přehozeným přes osobní ambice a mocichtivost jejích hlavních protagonistů. Podobně jako mahdisté oděni do záplatovaného hávu (dervišové) a vyzbrojení vedle uloupených remingtonek fanatismem Alláhových následovníků dlouhá léta ovládali rozsáhlé pouštní končiny na jih od Egypta, stejně tak i dnešní fanatici islámského státu terorizují pokojné obyvatele ovládaných území v Sýrii a Iráku a šíří strach a rozsévají smrt doma i v zemích svých nepřátel. Důsledky v podobě migračních vln cítíme i na vlastní kůži.

Obyvatelstvo Súdánu úpělo pod nadvládou Mahdistů třináct let. Tak dlouho trvalo, než britská vláda pod sílícím tlakem veřejnosti zorganizovala vojenskou expedici v čele s generálem Kitchenerem, která byla schopna odstranit hnisající vřed v útrobách nilské civilizace. Generál Horatio Kitchener se po heroickém pochodu pouští střetl s derviši Mahdího následovníka Abdalláha (Muhammad Ahmad zemřel za neznámých okolností v červnu 1885) 2. září v bitvě u Omdurmánu (dnes součást Chartúmu). Krvavá a z obou stran fanaticky vedená řež přinesla smrt 20 000 dervišů a ukončila vládu Mahdistů nad Súdánem, byť Abdalláh samotný padl až v následné bitvě u Kordofánu v listopadu 1899.

Řád a pořádek se mohl vrátit do rozsáhlých končin nilské delty, byť neměl mít dlouhého trvání, ale to už by bylo jiné povídání.