Hloupost tzv. pragmatismu některých českých taky politiků nemá hranic. „Měly by se zrušit sankce uvalené na Rusko“. „Měli bychom přijmout stav jaký se vytvořil po anexi Krymu“. „Uznání anexe pomůže obchodním vztahům s Ruskem“.

„Nevměšujme se do záležitostí týkajících se bývalého sovětského impéria“. „Nechme Krym Krymem, spolupracujme raději v boji proti Islámskému státu“. Takové a podobné názory je možné slyšet od různých představitelů naší politiky, její nejvyšší úroveň nevyjímaje. Uvědomují si ti představitelé, kteří podobné názory hlásají, jejich krátkozrakost, jejich nebezpečnost pro malou zemi jako je Česká republika? Většina malých národů by byla na podobné myšlenky asi velmi alergická. Jak se však ukazuje, pragmatická servilita některých našich politických špiček si nezadá se servilitou našich smluvních spojenců k Hitlerovi v roce 1938 nebo našich komunistických pohlavárů k velkému bratru v roce 1948 nebo o 20 let později. U země, jejíž nejznámějšími vojáky jsou dobrý voják Švejk nebo  major Terazky to až tak nepřekvapuje.

Je na místě ale připomenout, že obsazení Krymu není první válečný akt Ruska ve snaze o změnu evropských hranic. Již v roce 2008 napadla ruská armáda Gruzii a válečný konflikt vedl k odtržení separatistických oblastí Jižní Osetie a Abchazie. Ačkoliv tyto oblasti nebyly jako samostatné suverénní státy téměř žádnou zemí uznány, mají na svém území ruské vojáky chránící tyto enklávy před opětovným začleněním do Gruzínské republiky.

Před 2 lety následoval Krym a brzy poté další válka na Donbase, Ruskem sice prezentovaná jako válka občanská, ve skutečnosti však plně rozdmýchávaná a udržovaná Ruskem.