Avšak: když se tak dívám na hluboký příkop napříč českou společností tak mne za prvé jímá hrůza a za druhé si říkám, jestli by právě ženský přístup nebyl ten, který by tenhle příkop dokázal zasypat. Nebo alespoň trochu urovnat. Protože jestli se toho nikdo neujme, tak si začneme rozbíjet navzájem hlavy.

Ne, není to naivní výkřik. Všimněte si. Jsme obklopeni silnými mužskými egy, která se snaží prosadit v naší společnosti. Nic proti tomu, to je normální. Jenže dělají to čím dál víc bez ohledu na její zbytek. A to mi už tak normální nepřijde. Pan prezident má jistě několik kladů (i když mnozí to opravdu nechtějí vidět), ale jeho ego nemluví. To křičí, skanduje, hlomozí, zašlapává do země. Nebo příběh kolem pořadu Jana Krause. Nebylo to právě jeho ego, jeho potřeba „zachránit nám všem demokracii“, které ho vedly k uspořádání něčeho, co připomínalo nekompromisní agitku? (Čímž neříkám, že účastníkům nevěřím upřímnost jejich pocitu ohrožení.) Ale nechci, aby to vyznělo zle k jednomu nebo druhému. Oba pánové jistě mají svůj názor, jsou o něm přesvědčeni – ale k jeho prosazení považují za dovolené hmaty a chvaty také manipulaci a takový emotivní nátlak, který se dá nazvat tak trochu vydíráním.

Potřebujeme to zastavit. My všichni se potřebujeme zastavit a zamyslet se nad tím, jestli soustavné stupňování odporu proti „těm druhým“ přinese něco užitečného. Já mám strašně silný pocit, že ne. Že by to chtělo opravdu o hodně více „ženského“ přístupu.

Jenže – když se dívám zpět, mám pocit, že jsme někde zaspali a něco neudělali. Abych demonstrovala názorně, co je ženský přístup, řeknu to takto: Jako sociální demokratka konstatuji, že ČSSD má sice kvóty na zastoupení žen v politice, ale nějak nám nefungují. K tomu připojím svoje tradiční pochybnosti o tom, zda vůbec kvóty jako systém jsou to správné, jestli totiž důležitější není vytváření podmínek a prostoru pro uplatnění minorit (ano, vím v celkovém počtu obyvatel převažují ženy - ale za chvíli bude jasné, jak to myslím).

Sociální demokracie má mezi svými členy asi 35 procent žen. Neměl by tedy být problém naplnit kvóty, které jsme si sami zadali – totiž 40 procent žen na kandidátkách. Rozdíl stavu členské základny a stanovené kvóty není velký. Jinými slovy tedy platí, že míra „pozitivní diskriminace“ je stanovena tak, aby v podstatě „kopírovala“ strukturu členské základny. Jenže na kandidátkách do krajů je od 45 do 65 jmen a většina postů patří mezi „nevolitelné“. Pohled na „prvních deset míst“ nabízí daleko horší výsledek než pohled na celek. ČSSD měla na krajských kandidátkách nevětší procento žen ze všech stran – přes 42 procenta. Ale ani jedna z nich nebyla číslo jedna (kandidátka na hejtmana). Do pátého místa kandidátky bylo delegováno 22 procent žen, do desátého 23 procent. Postavení žen na kandidátních listinách nejlépe ilustruje fakt, že oproti oněm 42 procentům navržených získalo skutečný mandát za ČSSD pouze 26 žen (což při celkem 125 získaných mandátech představuje 21 procent).

Abych zase demonstrovala ženský přístup v praxi. Já si vlastně nemyslím, že by to byl především výsledek mužského šovinismu, že jsou ženy na kandidátkách odsouvány dozadu. Je to potíž se zkušeností, ostříleností. Mnoho žen v politice má logicky menší šance, protože muži se tomuto oboru i na „amatérské“ úrovni mohou věnovat daleko více, soustavněji a to nemluvím o dlouhodobosti. Kvóty jsou cosi, co může vyrovnat převahu mužského principu v členské základně. Ale prostor a podmínky pro vzdělávání žen, které mají zájem o politiku a chtějí se jí věnovat, to žádná kvóta nezařídí.

Když ČSSD řekla před rokem „A“ a zavedla kvóty, měla by co nejdříve říci také „B“ a nabídnout svým členkám v daleko podstatnější míře to, co mnozí členové dostávají průběžně díky své možnosti angažovat se a věnovat politice dlouhodobě spoustu času. Totiž systém vzdělávání a získávání praktických politických dovedností.

Škoda, že jsme v této věci nenavázali na první polovinu devadesátých let, kdy takový systém opravdu existoval. Kdybychom ho nenechali hibernovat a kdyby stejně intenzivně fungoval po celé ty dlouhé roky, možná by dnes mohla ČSSD zcela vážně uvažovat o tom, že do prezidentských voleb začátkem roku 2018 třeba navrhne ženu a že nabídne voličům napříč politickým spektrem osobnost, která napraví škody napáchané některými ambiciózními muži.

Psáno pro blog.idnes.cz