Děkuji. Ve své faktické bych chtěl reagovat na mou předřečníci, která kritizovala, co se v té televizi děje. Myslím, že jste to zažili pravděpodobně všichni. Přijde redaktor, dává vám otázku. Proč za vámi přijde? Pravděpodobně chce znát vaši odpověď. Ta otázka je položena a následuje to, že začnete vykládat tedy svůj názor, ale v tento moment se to nehodí do krámu. Co se stane? Jste přerušeni. Jinými slovy, vy jste neodpověděli tak, jak si to představoval ten dotyčný redaktor. Toto se děje opakovaně a vy vlastně odcházíte s tím, že vlastně oni o mě stáli, ale nechtěli mě nechat hovořit.

Já nevím, kdo ty redaktory učí, jakou navštěvují školu nebo jaký mají kodex. Když se podívá člověk do zahraničí, pravděpodobně je dotázán, něco řekne a lid, který to poslouchá, si udělá názor. Tady asi není žádná jiná rada, než říct. Ještě jednou mi, pane redaktore, do toho skočíte, tak já odejdu. Vždyť vy jste chtěl mě a já jsem vám chtěl něco povědět, ale vy jste mi to znemožnil. Ale my se chováme tak, že pokračujeme a snažíme se trpělivě odpovídat a ten redaktor si z nás dělá dobrý den.

Tak takovou televizi já nechci. Ještě jednou, toto není veřejnoprávní televize, která má informovat. Objektivita je velmi složitá, ale alespoň je třeba ho nechat mluvit, když už se ho ptají a když už to poví, tak to potom třeba i odvysílat nebo neodvysílat. Ale tohle je neslušnost. Vy všichni, kteří se takhle chováte, se chováte neslušně. Tak si nás nezvěte a my nebudeme odpovídat. Vy budete spokojeni. No, nebudete, protože vy nás potřebujete. Vy potřebujete ta naše ústa, ale chcete říct vlastní názor. Nepodílejme se, kolegové, na tom.