Po 11. květnu, kdy vláda představila svůj „ozdravný balíček“, si sportovní „bafuňáři“ mohli v klidu otřít studený pot z čela a mohou se přestat obávat, protože jim na rozdíl od zbytku společnosti utahování finančních kohoutků nehrozí. Někdejší sportovci a dnes v řadě případů poněkud opulentní představitelé sportovních svazů si dál budou užívat toku peněz přicházejícího k nim prostřednictvím penězovodu nazvaného Národní sportovní agentura. Letos, bohužel, v nezměněné výši 6,9 miliard Kč. Když jsem psal poněkud satirickou první verzi tohoto článku pro náš stranický web, ještě jsem netušil, že jejich lobbing u vlády bude tak úspěšný, a jak velkým políčkem zbytku společnosti bude jeho výsledek. Ostatně, ani agentura sama o sobě, byť je zákonem jako ústřední správní úřad vázána zákonem, není nic jiného než bezedná černá díra, v níž mizí peníze ze státního rozpočtu.

Sem tam si někdo zajede do hotelu ve Špindlu na služební cestu za státní peníze i se svými dětmi, dokonce si objedná jeden, aby si pak vzápětí objednal jiný. Možná by se ho kontrolní orgány měly zeptat, co se mu tam nezdálo, že by třeba wellness? Sem tam si pár lidí odtud udělá jen tak výlet do Japonska na baseball. Někteří „obyčejní“ státní úředníci, na které takový luxus nezbyl, tam alespoň pobírali osobní ohodnocení ve výši 100 % platového tarifu, aniž pro to splňovali velmi přísné zákonné podmínky. Přitom je zajímavé také to, že první veřejnosprávní kontrola z ministerstva financí, která nenechala na prvním předsedovi agentury nit suchou a vyčetla mu i to, co pak musela odvolat, si při své druhé návštěvě nadměrných osobních ohodnocení nevšimla. Můžeme si jen klást otázku jak z filmu Tankový prapor, jak je něco takového možné?

Agentura se vůbec moc nepovedla. Nejdřív měla být výkladní skříní jedné politické strany. Když to nefungovalo, zmizel její první předseda nejprve ze společných plakátů s premiérem. Následně pak zmizel i z jejího čela. Druhý se sice držel zuby nehty, ale nakonec odešel s ostudou také. Tedy alespoň podle vyjádření premiéra, sám takovou sebereflexi při tiskové konferenci na závěr svého působení neprojevil. V čele agentury, za krátkou dobu od jejího vzniku v roce 2019, stojí v pořadí již třetí předseda. Vystřídalo se celkem 7 místopředsedů a několikrát se obměnili prakticky všichni zaměstnanci. Přitom jejich počet nikdy nedosáhl plánovaného stavu. Není divu, že se vyplácení dotací k velké nelibosti všech citelně zpožďovalo.

Současné vedení Českého olympijského výboru, dobře zapsané u vládnoucí ODS, tvrdě tlačilo na odchod předposledního předsedy Filipa Neussera, aby do jejího čela prosadilo Ondřeje Šebka. Je známé, že se Filip Neusser v minulosti jednak chtěl stát předsedou Českého olympijského výboru, a jsou rovněž známé jeho výroky o podvodech s ochrannými opatřeními při covidovém letu na Olympijské hry v Tokiu. Ani jedno k dobrým vzájemným vztahům evidentně nepřispělo. Méně už je ale známé, že jak předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval, tak i Ondřej Šebek, byli v minulosti veslaři. Došlo také k „vylepšení“ zákona o podpoře sportu. Bylo posíleno postavení Národní sportovní agentury, její předseda konečně musí mít vysokoškolské vzdělání, když první dva „seděli“ na miliardách jako středoškoláci, a byla zřízena rada. Také byla zakotvena dozorčí komise, která má dohlížet na to, aby bylo vše křišťálově čisté. Anebo aby to tak alespoň tak na první pohled vypadalo. To ukáže až čas. No, už hned na začátku to ale nevypadá, že by zákon měl potřebný respekt. Zákon zná místopředsedu, a z jeho znění je zřejmé, že má být jen jeden. Ovšem, prostým pohledem na web agentury zjistíme, že má hned dva. To by asi pro daňového poplatníka nebylo to nejhorší, byť má plat jako náměstek ministra.

Všechny tyhle kosmetické úpravy mají ve skutečnosti za cíl zakrýt pravou podstatu tohoto sportovně – dotačního průmyslu. Malá země jako ta naše měla a stále bohužel má hned tři resortní sportovní centra: ministerstva obrany – Armádní sportovní centrum Dukla, ministerstva vnitra – Olymp centrum sportu MV a ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy – Victoria Vysokoškolské sportovní centrum MŠMT. Personál i většina sportovců jsou proto zaměstnanci státu. Resortní sportovní centra si mezi sebou v minulosti sporty rozdělila, takže si v jednotlivých sportech navzájem nekonkurují. Sportovec, nespokojený třeba s trenérem, nemá šanci svůj problém vyřešit přechodem do jiného. Někdo by třeba řekl chytré zbavení se konkurence. Někdo pod vidinou dělby úkolů by třeba řekl úsporné. S tím se ale nedá souhlasit. Jen platíme ze státního rozpočtu třikrát víc zaměstnanců v zajímavých manažerských pozicích i v docela zajímavých rolích podpůrného administrativního personálu. To spíš připomíná dárkový než úsporný balíček.

K tomu máme spoustu větších či menších sportovních svazů, jejichž „bafuňáři“ v manažerských pozicích si nezřídka vyplácejí stotisícové platy, cestovné a diety.  Ač sportovní svazy mají právní postavení zapsaných spolků, a dalo by se tedy očekávat, že budou nezávisle na státu uspokojovat potřeby svých členů, bez přisátí se na státní dotační penězovod by ve skutečnosti ekonomicky nepřežily ani jeden rok. Nebo alespoň ne v podobě lukrativní především pro jejich nesportující management. Stále nám tu jaksi přetrvává zatuchlý vzduch někdejšího socialistického Československého svazu tělesné výchovy. I tehdy to byla dobrá „zašívárna“ pro vyvolené.

Zákon také výslovně pamatuje na podporu takzvaných významných sportovních akcí. Skoro to vypadá jako by to byla povinnost státu. Pravda, neochota někdejšího ministra školství, mládeže a tělovýchovy Marcela Chládka podpořit jistý významný sportovní podnik byla jedním z hřebíčků do jeho pomyslné rakve. Povinnost státu to ale nikdy nebyla a není ani dnes. Za dnešní ekonomické situace by bylo asi nejrozumnější tuto praxi zarazit, nebo přinejmenším dočasně pozastavit. Nic z toho ale v „ozdravném balíčku“ není. Přitom i tam se dá na úkor společnosti uloupnout docela sladký perníček. Sportovním svazům se to přitom dělá mnohem líp než státu. Stačí jen z volné ruky zadat zakázky spřáteleným firmám.

V manažerské sociologii se učí něco, co se jmenuje Maslowowa pyramida potřeb.  Chybí-li v základu pyramidy zdroje na uspokojení elementárních potřeb společnosti, přijde mi nemravné podporovat seberealizaci pár nejvyvolenějších sportovců na jejím vrcholu a přispívat jim ze státního na jejich vlastní byznys. Je to něco jako zkoušet stavět dům od střechy směrem dolů.

V souvislosti s podporou významných sportovních akcí vznikají i významné pochybnosti. Podle iRozhlasu se zdá, že shora popsaným způsobem zmizela část z dotace 65 mil. Kč poskytnuté Národní sportovní agenturou v roce 2021 tenisovému svazu na pořádání finále Poháru Billie Jean Kingové. Poslední veřejné zprávy z léta minulého roku hovoří o tom, že to agentura šetří. Informaci o ukončení šetření dosud ale nezveřejnila.

Není pochyb o tom, že by stát měl podporovat sport dětí a mládeže, která nemá vlastní příjem. Sníží to její nezdravé závislosti, zlepší zdravotní i psychický stav, zmenší nárůst počtu případů digitální demence a ve finále to bude znamenat úsporu peněz i pro stát. Všichni ostatní by si ale měli svůj koníček zaplatit ze svého. Ten, kdo se sportem živí, by pak měl žít z toho, co mu to vynese, a věřte, že to u vrcholových sportovců není díky sponzorům právě málo. A když sponzory nesežene? Na to je jednoduchá odpověď. Není pro ně marketingově dost atraktivní.  Proč by potom měl být takový sportovec atraktivní pro stát?

Neustále slyšíme o tom, že každý je odpovědný za sebe. Když nevystačí s příjmem, měl by si podle těchto rad najít druhé zaměstnání. Je výkonný sportovec víc nebo něco jiného než jakýkoli jiný občan? A co státní sportovní reprezentace? Za situace, kdy nezanedbatelná část populace již teď tře bídu s nouzí, a podle „ozdravného balíčku“ bude ještě hůř, není nezbytně nutná.  A protože je přece jen ve světě obvyklé jí mít, tak by bylo na místě alespoň sloučit všechna resortní sportovní centra do jednoho a redukovat podporu jen na ta sportovní odvětví, kde máme významnou šanci v mezinárodní konkurenci uspět. A ušetřené peníze raději použít na zlepšení ekonomické kondice státu.

Samozřejmě chápu, proč se to moc nechce a proč by se proti takové snaze nejspíš postavili do jednoho šiku jak zaměstnanci resortních sportovních center, tak sportovní svazy. V resortních sportovních centrech by z toho bylo propouštění jak v České poště. Tam jsou ale propouštěni řadoví zaměstnanci. A po pravdě řečeno, ti nikoho moc nezajímají. Tady by však zamířili na Úřady práce výše postavení státní zaměstnanci v manažerských pozicích a kamarádi se super prací, za slušné peníze, s minimální odpovědností a relativně volným pracovním režimem. Zato však s dobrými a dlouholetými vztahy se sportovními svazy i mezi sebou navzájem, navíc se značným přesahem do politiky.

Pokud ekonomové z NERVu i sama vláda zcela nekompromisně hovoří o tom, že je potřeba pro přežití veřejných financí učinit plošné škrty, mělo by se s nimi začít především tam, kde to většinu lidí existenčně neohrozí a společnost pocítí nejméně. Na rozdíl např. od zvýšení té nejnemravnější z daní – daně z nemovitostí, kterou je každoročně znovu zdaňováno to, co již bylo zdaněno při výstavbě nemovitosti a znovu při jejím nabytí. A když už nemohu zabránit tomu, abych jí musel zaplatit, vážně bych nechtěl, aby to, co z daňového výnosu ponovu připadne státu, použil třeba na podporu významné sportovní akce – Mezinárodní turnaj faraóna Ramsesse II. ve cvrnkání kuliček na pražské náplavce, což uvádím jen jako úsměvný příklad, aby mne snad v obavě o snadné peníze některý pořadatel akce, z pohledu běžného občana podobně důležité, nežaloval. Jinak to celé k smíchu vážně není.

A celou Národní sportovní agenturu zrušit bez náhrady, protože na těch pár korun, které má smysl na podporu sportu v současné době vydávat, bohatě postačí ministerstvo mládeže a tělovýchovy, které to dělalo dříve, a má to dosud i v názvu. Ani by se nic nového vymýšlet a zavádět nemuselo. A když už se má snižovat počet státních úředníků, tady lze snadno s bezbolestně zrušit cca 80 míst, navíc v současné době z významné části neobsazených.

A ohledně snah a tužeb některých sportovních „bafuňářů“, povýšit Národní sportovní agenturu na ministerstvo sportu mne opět napadá jen známá otázka z filmu Tankový prapor: „Čo je to také absurdné?“