Děkuji, pane místopředsedo. Paní ministryně, dámy a pánové, násilí na ženách a problematika znásilnění nesmí být tabu a musí být předmětem veřejné diskuse. To zcela jistě nikdo nepopírá. Ale naopak toto téma nemá být politizováno, zneužíváno jako předvolební téma, nesmí se stát předmětem závodu o to, kdo navrhne přísnější tresty nebo absurdnější pravidla, která by měla tyto negativní jevy eliminovat.

Pokud chceme tyto negativní jevy skutečně eliminovat a pokud chceme, aby bylo více pachatelů dopadeno a postiženo, musíme diskusi o této problematice racionalizovat. Násilníci často svou oběť znají dlouho, dokonce mohou být přímo z rodiny, mohou to být rodinní příslušníci, ale mnohdy jde i o psychické narušené osoby, které jednají impulzivně, pod vlivem emocí, alkoholu, drog, dalších návykových látek nebo psychických potíží a rozhodně je, dámy a pánové, neodradí to, že by jim hrozil přísnější trest. V momentu, kdy útočí, nad trestem nepřemýšlejí a tím spíše ne, když procento dopadených a potrestaných je nízké, a tudíž se sebepřísnější zákony jeví jako neúčinné, ať už kvůli důkazní nouzi, nebo kvůli pomalým soudům nebo neefektivitě soudnictví.

Jednou z hlavních příčin, proč je procento nahlášených a potrestaných násilných činů nízké, je samozřejmě nedůvěra obětí v soudní systém a orgány činné v trestním řízení obecně, obava z reakce veřejnosti, z medializace, ale i důkazní nouze u těchto trestných činů. A ani v těchto ohledech situaci bohužel nezmění jen pouhé zpřísňování trestů nebo ještě důslednější a detailnější právní úprava mezilidských vztahů. Úlohou zákona totiž není napravovat morálku lidí a společnosti, například měnit pohled společnosti na oběti znásilnění, nebo dávat lidem přesný návod, jak v jednotlivých životních situacích postupovat, tedy například nutnost jednoznačného souhlasu před pohlavním aktem, ale dávat jasné mantinely, co pro naši společnost přijatelné je a co přijatelné není.

Nejsem přesvědčená, že prostým zavedením definice sexuálního násilí založené na nutném souhlasu situaci zlepšíme či vyřešíme, a spíše se domnívám, že tento krok vyvolá ještě více nejasností, více otázek, povede k potřebě ještě detailnější právní úpravy, což je vždycky špatně. A zároveň nevidím garanci, že by tento krok snížil počet sexuálních deliktů, dodal na sebevědomí obětem a ani posílil jejich právní postavení. Zároveň je zde nepopiratelné riziko zneužitelnosti tohoto modelu ke společenské likvidaci domnělých pachatelů, což může přinést srovnatelné fatální následky, s jakými se musí vyrovnat oběti sexuálního násilí.

Tato prostá změna legislativy, která fakticky přenáší důkazní břemeno na obviněného, byť je mnohdy říkáno, že tomu tak není, není dle mého názoru vyvážená. Tím netvrdím, že současná situace vyvážená je nebo že by byla ideální. Co tedy udělat? Jsem přesvědčena, že musíme ještě více podpořit oblast prevence. Zvyšování trestů není prevence. Je to jen snaha odstrašit pachatele, ale ta se od určitého stupně bohužel jeví jako neúčinná. Za mě je daleko důležitější o této problematice nahlas mluvit, detabuizovat ji, věnovat jí pozornost, dávat potenciálním obětem návod, jak se bránit, poskytovat jim podporu.