Vždy jsem považoval za elementární prvky mého života (i těch ostatních) právo na práci, právo na svobodný pohyb, právo na vzdělání a právo na to si být se všemi roven v příležitostech.

Se sebezapření se snažím dodržovat veškerá stanovená pravidla s tím, že někde na konci se vynořuje řešení naší situace.

Nevynořuje. Jde o pouhý optický klam, kterému obětujeme životy nás a našich dětí.

Vždy jsem měl za to, že vzdělání nás posouvá za hranice chudoby a přináší nám návyky, které uplatňujme ve svém následujícím životě.

V současné době jsou naše děti již skoro rok (moji synové chodili do školy od března 2019 celé dva týdny) zavřeni doma a místo pedagogů a odborných pracovníků je vychovávají youtubeři a tikťokáci. Začínám ztrácet naději na to, že po naočkování (snad to stihneme letos) bychom mohli přejít do normálního života.

Nevím jak ostatní občané, ale já jsem své děti neposílal do školy proto, abych je naučil počítat, protože to bych s vypětím všech sil asi zvládl taky. Moji motivací pro posílání dětí do školy bylo jejich zařazení do společnosti formou návyků, povinností a sociálních dovedností. Děti se naučily poslouchat, plnit zadané úkoly, udržet pozornost, najít své místo v hierarchii kolektivu. Uměly se prosadit v kolektivu tak, aby je kolektiv neodmítl. Uměly si věci prosazovat, když na nich záleželo. Uměly se o sebe postarat a rozvíjely své schopnosti formou poznávání světa tam za oknem.

Prostě děti dostávaly k té učební látce esenci dovedností, zvyklostí a povinností, která z nich dělala ty správné lidi, kteří měli v budoucnu mít na starosti správu nejenom naší země, ale i našich životů ve stáří.

Ve všem si je teď necháváme vytvářet propastné mezery. Svět našich dětí se od toho našeho neodtrhává jenom vinou generačních rozdílů, ale zpřetrhala se ta sociální kontinuita spojování starého s mladým (ano ukradli jsme jim i jejich prarodiče v touze naše rodiče neohrozit smrtelnou nemocí) v rámci školy.

Naše děti netrpí výpadkem vzdělání, protože to lez časem dohnat, byť mnoho z těch věcí, které už uměly je nepoužíváním ztraceno. Naše děti trpí tím, že vypadly z procesu neustále pokračující výroby občanů, kteří by měli být (a snad jsou) stále lepší a kvalitnější. Nejde o to produkovat masu lidí, která je někým vymačkána a zneužita na vytváření zisku a ku prospěchu nemorální menšiny. Společnost by formou vzdělávacích procesů měla směřovat ke zkvalitňování životů všech, k vyšší životní úrovni pro všechny, ke spravedlnosti v příležitostech, k řešením, které nikomu neublíží a mnohým pomohou.

Nejde tady o to, že bude vždy pár šťastných nebo extrémně schopných, kteří mají peníze a za ně si koupí vyšší životní standard. Jde o to mít společnost kde chudí nezávidí bohatým a mají se natolik dobře, že chápou propojení těchto dvou skupin a jejich provázanost.

V současné době okrádáme naše děti o konkurenceschopnost, o schopnost radovat se z úspěchů a zamýšlet se nad svými neúspěchy a tím se chtít zlepšovat.

Podlehli jsme naději, že zavření (krátké a dočasné, jak bylo slibováno) pomůže naší společnosti překonat krizi s čínským virem a místo toho jsme vyvolali krizi spojenou s našimi dětmi a naší společnou budoucností.

Netuším, koho dnes nepřítomností dětí ve škole chráníme, ale pokud někoho, tak za cenu, která je příliš vysoká a výsledkem nebude nic jiného než budoucí ztráty jak na životech, tak na životní úrovni našeho národa (to tvrdím s plným vědomím toho, že umírají lidé v důsledku viru).

Jestliže my, jako rodiče, nebudeme pracovat a sloužit dětem jako vzory a jestliže děti nebudou mít vzory přinášené vzdělávacím systémem, pak se nemůžeme divit tomu, že naše společnost bude bez vůle něčeho dosáhnout.

Všichni budou jenom čekat s nataženou rukou a předpokládat, že se o ně stát postará. Jenže stát jsme my a stát je jenom tak silný jako jsme silní sami. Naší nejčastěji projevovanou vlastností je dnes slabost něco změnit. Z nicnedělání se stává standart a z našeho bytu už jenom vyhlížíme kdy nám někdo něco pošle zadarmo a bez potřeby se přičinit. Stačí jenom volit tu správnou stranu a budeme se mít všichni dobře.

Zvítězit by měla ta strana, která naplacato řekne, že se všichni budeme mít špatně. Strana, která zajistí, že se na budoucí obnově budou muset podílet všichni bez rozdílů. Strana, která přizná, že bude muset všem ubrat a spravedlivě ubere více těm, kteří mají na rozdávání a méně těm, kteří nemají ani na chleba.

Rodiče mají pracovat a děti mají chodit do školy. Bez toho to prostě nikdy nebude fungovat. A pokud někdo směřuje k něčemu jinému, a nebo něco jiného slibuje, tak to nikdy nemůže splnit.

Ano, bude hůř a vlastním přístupem to můžeme jenom zmírnit. Ale nikdy to nedokážou změnit ti, kteří už dnes tvrdí, že bude líp.

Všechno je o nás a naše chtění přeci nemůže omezit žádná vláda, ať by byla jakkoliv totalitní. Je to o nás a nesmíme podlehnout slibům a spolehnout se na někoho jiného.

Nikdo jiný než my to nezařídí.

Nelze nadávat, nelze tomu podléhat. Je potřeba to vlastním přičiněním změnit.

ZDENĚK CHMELÍK, LIBERECKÝ ZASTUPITEL A PŘEDSEDA REGIONÁLNÍ ORGANIZACE TOP 09 LIBEREC