Ať už je totiž demokratický nebo ne, vždy platilo, že kdo ovládá dějiny, ovládá současnost. A takovému pokušení se jen těžko odolává. Dnes jsme tak čím dál častěji svědky strhávání soch, které nevyhovují stávajícímu výkladu událostí minulých, přetáčení starých filmů, které odporují politické hyperkorektnosti, a popírání Darwinových zákonů.

Není tedy divu, že nyní politici v souvislosti s nadcházejícím výročím osvobození Československa Rudou armádou otevřeli otázku, zda ho slavit. Nebo vůbec připomínat. Nebylo by vlastně lepší tvářit se, že k tomu nedošlo? Že Rudá armáda, Rusko, a dokonce ani válka nikdy nebyly?

Přepisování historie však má jeden háček: Nejsou pro něj hranice. A tak se v jiné době, v jiném režimu může stát, že jiní pánové u moci popřou jinou část dějin naší země, strhnou jiné sochy a zakážou jiná slova. Nakonec nezbude nic, o co bychom mohli opřít svou identitu.

Takže pokud jde o mě, říkám ANO – osvobození Rudou armádou by se slavt mělo. Protože k němu opravdu došlo. A stejně tak bychom měli doma i ve školách vysvětlovat dětem, jaký byl Stalin a kolik měl na svědomí životů. A co to znamenalo pro další budoucnost naší země, na kterou následné vítězství komunistů v demokratických volbách uvrhlo víc než čtyřicet let temna.

Překrucovat historii totiž není státnické, ale zbabělé. Jde o zavírání očí před minulostí, která je naší součástí, ať chceme nebo ne. Pojďme radši přemýšlet nad tím, jak se z ní poučit.