Senát se postavil proti tzv. Zelené dohodě Evropské unie. Jako zpravodaji mi prošlo usnesení, že přijetí takto ambiciózního plánu (Green Deal) v situaci, kdy není znám způsob náhrady stávajících energetických zdrojů, je nezodpovědné. 

Toto usnesení bylo trnem v oku mým zeleným kolegům, kterým nevadí, že pro své sny nemají řešení. Nebo ať přiznají, že lidi budou chodit pěšky. Jsem přesvědčen, že se na Green deal musíme podívat jako na celek. Nelze říct, že v roce 2035 budeme vyrábět jen elektromobily. Evropská unie také musí říct, jak toho chce docílit. Jak posílíme přenosovou soustavu, kde vyrobíme potřebnou elektřinu, když do roku 2038 máme zrušit uhelné elektrárny a chtéjí rušit i ty jaderné. Kolik to bude stát peněz, co to bude znamenat pro normální lidi, kteří dnes potřebují auto k životu. Vždyť postavit u nás novou trasu velmi vysokého napětí trvá s povolením desetiletí a současná soustava je téměř na maximu svých kapacit! Tyto otázky je zapotřebí zodpovědět a to zejména v dnešní době, kdy čelíme bezprecedentnímu zdražení energií.

Jasně jsem se přihlásil k zelené Evropě, ale až na tyto otázky odpovíme!

Začněme například jídlem. Když spočítáme, kolik se ho vyhodí v celé Evropě, tak zjistíme kolik hektarů ploch je obděláváno navíc. To jsou tisíce tun paliva, co bychom ušetřili. Tím bychom mohli začít a poměrně brzy.

Ale stanovit si nesmyslné, nereálné cíle znamená, že lidé nám už nebudou věřit. Zkušenost máme již s velkohubou proklamací zrušení skládkování odpadu do roku 2024. Bylo to v roce 2008 a já byl ministrem vlády, která Zeleným ustoupila a schválila to. Ostatní země měly termín 2030. Jak to dopadlo? V roce 2019 jsme tiše změnili termín na rok 2030 jako ostatní a nikdo zatím neví, jak skládkování nahradit spalováním, využitím recyklace apod.

Dnešní den považuji za vítězství rozumu nad slepou zelenou vírou, což nám umožní skutečně něco v ekologii udělat.