Neomarxistický populismus je poněkud zvláštní. Hájí kategorie jedinců, o kterých tvrdí, že jsou znevýhodněny, a žádá pro ně rovnost, a současně podporuje cenzuru, která vytváří nerovnost mezi různými názory a povinnost zamlčovat důležité části reality. Lidé jsou tedy nerovní ve svobodě slova. Jedni se vyjadřovat smějí, jiní nikoli. Napravovat nerovnosti má oprávnění tam, kde existují umělé překážky. Protože pokud někdo nemůže uplatnit svoje schopnosti, vzniká společnosti škoda.

Ano, já vím, že neomarxistům společnost a její budoucnost na srdci neleží, uvažují přísně individualisticky stejně jako neoliberalismus a žijí ve věčné současnosti bez pocitu odpovědnosti za budoucnost. Uvažují jen o právech jednotlivců, nikdy o povinnostech ke společnosti.

Trvám na tom, že žádné pohlaví se svou fyzickou podstatou není kvalifikací pro jmenované nebo volené funkce. Proč by polovina ředitelů bank měla disponovat takovým či onakým pohlavním orgánem, když pro náležitý výkon funkce je třeba orgánu zcela jiného? Lpění na rovnosti pohlaví překážky neodstraňuje, ale vytváří, neboť brání v uplatnění někomu, kdo má lepší předpoklady, ale nemá „správné pohlaví“, aby vyhovovalo naplnění nesmyslné kvóty.

Zásada, že za stejnou práci náleží stejná odměna, je naprosto správná a spravedlivá. Pokud se ale prosazuje stejná odměna za různý výkon, je to nespravedlivé a proto nesprávné bez ohledu na pohlaví, věk, barvu pleti, atd. Kvóty nemohou být nápravou, jen dalším pokřivením.

Je pravda, že se tradičně jinak se ve výchově přistupuje různě k oběma pohlavím a tím se vytváří rozdílná motivace. Napravovat je ale třeba výchovné stereotypy, pokud nevyhovují, ne křivit soutěž, protože chybějící motivace nemá být kompenzována podle příslušností k pohlaví. Umělá „spravedlnost“ nemá nahrazovat nedostatek talentu a píle.

Žena má možnost se uplatnit jako manželka a matka, pokud selže v občanském povolání, muž takovou možnost nemá. Aspoň to tvrdila slavná francouzská feministka Simone de Beauvoir (1908–1986) ve svém kultovním díle „Druhé pohlaví“, která bylo kdysi zakázáno, ale dnes je pokládáno za bibli feministek.