V souvislosti s obviněním tzv. kosovského premiéra Hashima Thaçiho z válečných zločinů otevřel poslanec Radovan Vích, místopředseda sněmovního výboru pro obranu, velmi záslužně smutnou kapitolu jednoho z největších selhání české (a evropské) zahraniční politiky po roce 1989 (Víchův článek je k přečtení ZDE). Onou neblahou kapitolou je přístup České republiky a drtivé většiny evropských států (čest světlým výjimkám) k celému procesu dělení Jugoslávie včetně brutálních válečných konfliktů, které jej doprovázely. Zdaleka ovšem nejde jen o tzv. kosovskou otázku. Ta byla jen poslední otrávenou třešní na skrznaskrz prohnilém a otráveném dortu.

Kde se narodil Nikola Tesla?

Již od samého počátku rozpadu Svazové republiky Jugoslávie byl přístup Německem (které si zde evidentně chtělo kompenzovat válečnou porážku) dominované Evropské unie (z pozadí orchestrované USA) k této problematice protisrbsky jednostranný a hanebný. Stejně tak politováníhodný byl přístup Česka. V moderních dějinách totiž Srbové vždy neochvějně patřili nejvěrnějším přátelům a spojencům našeho národa. Rozumný, vyvážený a realistický postoj v této věci z vrcholných státníků Evropy té doby zastávala pouze Margareth Tchatcherová, která byla v roce 1991 pohříchu politicky zaříznuta svými „přáteli“ z britské konzervativní strany. Překotné uznání samostatného Slovinska a Chorvatska tlačené hlava nehlava Německem (a hlavně duem Genscher - Kohl) zažehlo požár, který nebylo možné léta bezezbytku uhasit a který stál životy stovek tisíc lidí. Problémem bylo zejména uznání Chorvatska v hranicích tehdejší Chorvatské svazové republiky. Na jejím území totiž po staletí žily rovněž statisíce Srbů obývajících ucelená území (zejména slavonská a kninská Krajina), kteří naprosto jednoznačně odmítali žít v jiném státě než ostatní jugoslávští Srbové. Za zmínku stojí, že v chorvatské Krajině se narodil jeden z největších vynálezců všech dob, Srb Nikola Tesla. Ať či tak, Srbové rozhodně však nechtěli žít jako menšina ve státě dominovaném Chorvaty. To totiž okamžitě oživilo temnou historii druhé světové války, kdy pronacistické ustašovské Chorvatsko Srby bestiálně a hromadně vyvražďovalo v koncentračním táboře Jasenovac i jinde. Adorace ustašovského státu se ovšem nyní stávala jedním ze základních stavebních kamenů nového samostatného Chorvatska.

Od hrubé chyby k politickému zločinu

Lpění na neměnnosti administrativních vnitřních hranic při dělení středoevropských a východoevropských federací (zejména Jugoslávie a Sovětského svazu) se ostatně postupem doby ukázalo být kardinální chybou s nedozírnými a nevratnými následky. Jestliže však uznání Chorvatska beze změny jeho hranic a proti vůli chorvatských Srbů bylo možné – s přimhouřením očí – nazvat hrubou chybou, následující uznání samostatnosti Bosny a Hercegoviny už bylo přímým politickým zločinem. Tato územní entita, obývaná etnicky slovanskými a nábožensky islámskými bosenskými Muslimy, pravoslavnými Srby a katolickými Chorvaty, mohla v klidu a míru existovat a fungovat pouze a jedině jako provincie multietnické Jugoslávie se složitým systémem brzd a protiváh, které vyplývaly z jejího státoprávního a politického uspořádání. V dané geografické podobě se však neosvědčila jako samostatný stát, čehož jsme dnes a denně svědky až do dnešních dnů.