Anebo, naopak, v mnoha médiích a „myšlenkových tancích“ oblíbené tvrzení o tom, že „v dnešním době už je dělení na pravici a levici přežilé a nemá žádný smysl“.

Jak se v tom všem má laskavý čtenář vyznat?

Malý historický exkurs

Pojmy pravice a levice vznikly historicky na konci 18. století, v souvislosti s Velkou francouzskou revolucí, kdy v Generálních stavech (francouzský legislativní sněm, který fungoval jako poradní sbor panovníka) tehdy zasedali přívrženci tzv. nového společenského řádu, tzn. příslušníci tzv. třetího stavu (tzv. neprivilegovaní, měšťanstvo a sedláci)  a radikálové vlevo a zastánci „starého řádu“
a statu quo, monarchisté, vpravo.

Zároveň si musíme uvědomit značnou dobovou (i geografickou) podmíněnost (a proměnlivost) významů termínů „pravice“ a „levice“ a také i jejich určitou „genetickou“ rozdílnost.

Levice byla v okamžicích svého zrození (a samozřejmě i dlouho poté) nedílně spjata s pojmy „svoboda (volnost), rovnost, bratrství“ a definována svým revolučním charakterem ve smyslu snahy o naprosto zásadní změnu tehdejšího společensko-ekonomického uspořádání.

Ruku v ruce s tím kráčelo i spojení levice a hájení zájmů nižších společenských vrstev s cílem nastolení rovnosti (ba až určitého rovnostářství) v oblasti přerozdělování (ekonomického) bohatství a dalších  (společensko-politických) privilegií.

Termín „levice“ postupem doby zastřešoval množství nejrůznějších ideově-politických hnutí, a to počínaje socialisty a sociálními demokraty, přes anarchisty a anarchokomunisty až po klasické komunisty, řekněme „bolševického“ typu. 

Jejich společnými charakteristikami byly mj. orientace na ekonomicko-společenský pokrok, boj za zájmy zaměstnanců, sociální spravedlnost a solidaritu či internacionalismus v mezinárodních vztazích. Dalším důležitým definičním znakem politické levice se následně stala i preference státního, družstevního nebo jiné formy společenského vlastnictví (zejména tzv. výrobních prostředků) před vlastnictvím soukromým. 

Zdůrazňována byla významná  - a možno říci i dominantní -  úloha státu v národním hospodářství a prosazovaní tzv. sociálních práv občanů (právo na  práci, právo na uspokojivé pracovní podmínky, právo na důstojné  sociální zabezpečení).

Politická a ideová pravice byla od samých počátků své existence

a sebeidentifikace mnohem roztříštěnější a rozmanitější než levá část ideopolitického spektra. Termín „pravice“ byl prapůvodně užíván pro označení těch politických skupin a myšlenkových směrů, které upřednostňovaly tradiční společenské (i hodnotové) uspořádání, strukturu a hierarchii.

Kromě „zakladatelských“ konzervativců v období dalšího vývoje zahrnul a absorboval první (původní) klasické ekonomické a politické liberály, křesťanské, či křesťansko-sociální, demokraty, mnohá národní a nacionalistické hnutí (v době, kdy tyto pojmy nebyly pejorativními účelovými dehonestačními nálepkami), identitáře i libertariány.

Pokud bychom měli hovořit o základních axiomech a společných myšlenkových a programových jmenovatelích proudů hlásících se k pravici, neměli bychom určitě vynechat úctu k tradičním staletým  a věky prověřeným společenským a kulturním hodnotám či zvyklostem (včetně důležité role víry), zachování určité formy sociální hierarchie, silný (byť třeba rozsahem agend nevelký) právní stát, řád, spravedlnost, úctu k vlastnictví, práci či podnikání, respekt ke svobodě a základním lidským právům.

Politické ideologie a politické strany

Ve druhé polovině 19. století se poté na těchto „pravo-levých“ základech začaly formovat první „klasické“ ucelené politické ideologie. Téměř ruku v ruce se vznikem prvních (tradičních) politických stran.

Šlo o neoddělitelné procesy. Nejprve se takto ustavila konstitutivní ideologická triáda (trichotomie) -  konzervatismus, liberalismus a socialismus, později (ve století dvacátém) k ní „přistoupily“ komunismus, fašismus  a nacismus. Přičemž poslední dva  ze jmenovaných směrů se dodnes  - v naprostém rozporu s realitou – směšují či zaměňují.

Co se týče moderních, novodobých politicko-ideových směrů, jakými jsou mj. enviromentalismus, feminismus, euroskepticismus či tzv. pirátství, existují (nejen) v akademické politologické obci vážné pochybnosti o tom, zda vůbec splňují základní kritéria pro to, aby mohly být považovány za komplexní politické ideologie celostního typu na úrovni jejich starších předchůdců.

Potom, co se základními pilíři politického života a klíčovými aktéry tvorby zásadních společenských rozhodnutí staly politické strany, začaly se příslušné společensko-vědní obory zabývat jejich podrobnějším výzkumem, včetně pokusů o jejich typologizaci
či klasifikaci.

Štěpící linie a společenské konflikty

V souvislosti s pravolevou dichotomií, respektive s dělením myšlenkových proudů a inklinací ve společnosti, je snad nejpozoruhodnější teorie tzv. štěpících linií norského politologa Steina Rokkana.

Jakkoli se jedná o práci, která se původně věnovala analýze geneze vzniku prvních novodobých politických stran, můžeme ji plnohodnotně využít i dnes, když hovoříme o charakteru současných zásadních stranicko-politických a ideových štěpeních a rozdílech.

Rokkan v roce 1967 definoval čtyři typy historických štěpících linií v politickém prostoru národních států vedoucím ke vzniku masových politických stran, jakožto akumulátorů zájmů různých společenských skupin.

Tato štěpení jsou zároveň produktem národní a průmyslové revoluce a existují ve dvou základních dimenzích: teritoriální a funkční. Odtud pocházejí  i čtyři základní (politické) konflikty, které přetrvaly po mnoha desetiletí a o kterých můžeme směle a s jistotou hovořit i dnes, byť třeba v trochu jiných konotacích a kulisách. 

Jde o: 

• Konflikt centrum versus periferie: Původně se odehrával ve smyslu sporu multinacionálních, povětšinou feudálních říší resp. jejich vládců a národních či národnostních hnutí nejrůznějšího typu. Dnes probíhá mezi stoupenci nadnárodní politické a ekonomické integrace a zastánci primátu suverenity národních států coby klíčové záruky zachování svobody a demokracie. 
   
• Konflikt církev versus stát: Dříve byl typický snahou o oddělení církve a (od) státu, respektive šlo o ukončení dominance církevní hierarchie ve veřejném prostoru. Dnes je do značné míry transformován do hodnotového sporu zastánců společenských tradic - často vycházejících z víry či věrouky a hodnotových relativistů. 
   
• Konflikt město versus venkov: Historicky šlo spíše o modernizační spor mezi agrárním způsobem života a moderním kapitalismem, dnes se jedná o více společenský, názorový, hodnotový a sociodemografický konflikt. Jak ostatně bohatě dokládá tzv. volební geografie, mezi městskou a venkovskou společností.
   
• Konflikt zaměstnavatelé versus dělníci: Dříve se jednalo o spíše třídní a sociální spor, dnes je možná výrazněji akcentovaný na linii globální (korporátní) kapitalismus versus. národní ekonomika a živnostenské podnikání. 

Idealismus vs. realismus

Jakékoli teorie či teoretické koncepty nemohou plnohodnotně existovat a fungovat, nemají-li být pouhou intelektuální exhibicí samy o sobě, bez propojení s realitou. Proto dává dělení na pravici a levici skutečný význam a relevanci až jeho osvojení si a vnímání občany.

Jde o to, zda se lidé dokážou na pomyslné pravolevé škále (či spíše kontinuu) zařadit či (sebe)identifikovat. Prakticky stejně důležitý je i symbolický význam tohoto dělení, například ve formě usnadnění (voličské) orientace v existující politické nabídce.

Pokud hovoříme o typologiích politických ideologií (resp. politických stran) nesmíme vynechat jejich české obohacení. Jde o vcelku jednoduchou, ale o to přesnější a relevantnější klasifikaci právníka a historika Víta Zvánovce, který tři základní stranicko-politické směry (pravice, střed, levice resp. konzervatismus, liberalismus, socialismus) dále rozdělil do šesti skupin podle toho, zda ve své praxi upřednostňují realismus či idealismus (realistický anebo idealistický politický přístup).

Na tomto základě zde tedy máme tři „realistické“ proudy, kterými jsou paleokonzervatismus, klasický liberalismus a tzv. stará (konzervativní) levice. A na druhé straně tři proudy „idealistické“: neokonzervativce, progresivisty a tzv. novou levice. Při bližším „ohledání“ a aplikaci zjistíme, že jde o mimořádně přiléhavý koncept.

Šedivá teorie a zelený strom politické praxe

Ať už z neznalosti či záměrně jsou v současné době termíny „pravice“ a „levice“ často používány chybným a zavádějícím způsobem. Ten například nebere vůbec v úvahu existenci dvou základních os, které musíme brát v úvahu při klasifikaci každé politické strany či ideologie, má-li být považována za seriózní. Jde o osu hodnotovou na kontinuu konzervatismus až relativismus (žádné hodnoty neexistují) a osu socioekonomickou (laissez faire až komunismus).

Mnohé objektivně a vědecky se tvářící texty na dané téma jsou už navíc od samého počátku determinovány svou normativní povahou a snahou o adoraci  - respektive naprosté zadupání do země -  jednoho vybraného politického směru. Přestože je tedy možné konstatovat, že tradiční dělení na politickou pravici a politickou levici svůj smysl a obsah neztratilo, k plnohodnotnému vnímání a hodnocení současných politicko-ideových sporů a konfliktů už nám, z mnoha důvodů, nemůže stačit. Je tomu tak částečně i proto, že život už je, řečeno s Milanem Kunderou, „jinde“.

Pokud máme definovat zásadní dělící ideové příkopy v politické aréně dneška, můžeme tak pracovně (i v návaznosti na „čtvero štěpení“ Steina Rokkana) učinit například takto:

• vztah k hodnotám, tradicím a podobě společnosti,
• vztah k národní suverenitě, národnímu státu, národnímu zájmu a nadnárodní politické a ekonomické integraci,
• vztah ke globálnímu a korporátnímu kapitalismu,
• vztah ke svobodě a lidským právům respektive k jejich omezování.

Pokud bychom si pak měli na jednotlivé „strany barikád“ dosadit konkrétní politické subjekty či politické ideologie, docílíme podobných výsledků jako Vít Zvánovec, když konstruoval svou variantu politicko-ideologického dělení.

Bok po boku by tu stáli například euroskeptici, patriotistické formace, tradicionalisté, (ultra)konzervativci a část klasické staré socialistické levice – a naproti nim mj. neoliberálové, sociální liberálové, většina evropských socialistických a sociálnědemokratických stran, multikulturalisté, zelení či piráti.

Obdobné sestavy bychom zřejmě identifikovali na pomyslných bojových liniích, i kdybychom jako dělící kritérium zvolili například vztah k rovnosti, majoritám, minoritám a jednotlivým „generacím“ lidských práv, kdy by se na protilehlých stranách pomyslné bariéry nacházeli stoupenci rovného přístupu k právům a povinnostem odmítající pozitivní diskriminaci jakékoli společenské entity a zastánci respektu k základním občanským, politickým a sociálním právům – a v opozici k nim pak zastánci plošné privilegizace všemožných menšin, často i umělých, definovaných například na základě tzv. genderu či sexuální orientace nejrůznějšího typu.

Pravolevé dělení je aktuálnější než dříve

I na základě výše použitých „pohledů politickým mikroskopem“ vidíme, že levice a pravice nejsou synonymy pro politické ideologie, ale že jde spíše o prostorové metafory, které nikdy nebyly pevně a rigidně definované. Vždy se jednalo o relativní, nikoli o absolutní, termíny, které by měly být (občanům-voličům) nápomocny při deskripci sporů mezi politickými postoji, idejemi a programy, jež jsou přítomny v dané (demokratické, s volnou soutěží politických stran, to je základní podmínka) společnosti.

V tomto kontextu je docela vypovídající, i při vědomí určitého zjednodušení, citát italského politologa Norberta Bobbia, autora velmi ceněné a citované monografie „Pravice a levice: důvod a smysl rozdělení politické scény“: „Všechno v demokratické politice musí být buď levicové, anebo pravicové a nic nemůže být levicové a pravicové zároveň“.

Z výše uvedeného mj. vyplývá, že dělení politického spektra na pravici a levici nepozbylo smyslu a není překonaným dogmatem. Musí ale vycházet z úcty k faktům, z terminologické a obsahové přesnosti a preciznosti, z předem jasně určených a zdůvodněných kritérií.

Má navíc smysl možná o to větší, oč silnější byla a je snaha o vyprázdnění a zatemnění těchto termínů, která se projevila i v praktickém politickém provozu mj. tím, kam tradiční levici „unesli“ svými neoliberálními reformami například Bill Clinton, Tony Blair či Gerhard Schröder, kteří dali téměř zapomenout na to, co bylo po desetiletí základní konstituantou levicové politiky, tj. na primát sociálních práv a obrana práv zaměstnanců.

Zmíněná snaha o vyprázdnění a zatemnění termínů se na druhé straně spektra  projevuje například tím, jak je ve veřejném diskursu pravice čím dál silněji, záměrně a jednostranně, ztotožňována s ekonomickým liberalismem a primátem tzv. volného trhu.

Až by se kolikrát chtělo zvolat: „Levice, která opustila pracujícího a neprivilegovaného člověka, už nemá právo nazývat se levicí. Stejně tak jako pozbyly právo být nazývány pravicí ty subjekty, které opustily Boha, ve smyslu věčných mravních, morálních a etických hodnotových principů…“

Převzato z profilu.