Je zcela evidentní, že Sověti nesli hlavní břímě boje proti nacistické expanzi a že jejich podíl na porážce nacistického německého režimu je naprosto zásadní. Stejně tak, jako podíl Sovětů na osvobození Československa.

Mnozí by na to rádi zapomněli, mnozí by tuto historii, ve vlastním politickém zájmu, vymazali. Úkolem těch, kteří si historické pravdy váží, ať je jakákoli, je těmto snahám zabránit a předat budoucím generacím nezkreslený výklad našich moderních národních dějin. Ve jménu všech, kteří v boji proti nacismu nasadili a položili své životy.

Dominantní podíl na osvobození Československa tedy má sovětská armáda a Sovětský svaz. To je nepochybné – a je projevem slabosti a manipulace toto zamlčovat. Obdobně, jako bylo projevem neupřímnosti, nejistoty, manipulace a pokřivené propagandy tzv. komunistického režimu zamlčování účasti amerických vojsk na osvobozování určité části západního území Československa.

Ale pouze sovětští a američtí vojáci nebyli jedinými bojovníky, kterým vděčíme za obnovu naší národní suverenity a svobody. Kdo byli ti další?

Rumuni

V první řadě Rumuni, jejichž role při osvobozování Československa byla taktéž velmi stěžejní. Během tehdejších bojů na našem území měla rumunská armáda, po Rudé armádě, na svém kontě druhý největší počet padlých, nezvěstných a raněných vojáků.

Navíc Rumuni (a Rumunsko) byli po celou dobu trvání existence československého státu (vedle Srbů, potažmo Jugoslávie) jeho nejpevnějšími a nejvěrnějšími spojenci.

Krátce po skončení první světové války se Rumunské království stalo, právě společně s tehdejším jugoslávským státem, v rámci systému tzv. Malé dohody klíčovým politickým a vojenským spojencem nově ustaveného československého státu. Málokdo už si dnes uvědomuje, že prakticky po celou dobu trvání tzv. První československé republiky bylo Rumunsko naším jediným spřáteleným sousedním státem. Disponovali jsme totiž tehdy společnou dvousetkilometrovou hranicí.

Na úsvitu existence Republiky jsme s Rumuny bok po boku – vítězně - bojovali proti maďarským snahám o územní expanzi. A o postoji v okamžiku smrtelného ohrožení Československa v roce 1938 nechme promluvit historika Miroslav Tejchmana: „Za mnichovské krize v roce 1938 vykonala rumunská vláda pro Československou republiku více než kterákoliv jiná. Svým rozhodným varováním a částečnou mobilizací paralyzovala v zářijových dnech agresivitu Maďarska. Postoj rumunské veřejnosti byl pak ve svých pročeskoslovenských sympatiích ještě zřetelnější a srovnatelný s jugoslávským.“