Vždycky nadskočím, když slyším argument, že nepotřebujeme ratifikovat Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, protože "je to zbytečný dokument. Všechna ustanovení již náš právní řád obsahuje." Jako opravdu?

Často mám pocit, že se více staráme o práva pachatelů než obětí a ve světle nedávných rozsudků, kdy pachatelé za opakované znásilňování dostali podmínku, to musí být pro oběti v tak citlivé věci obzvlášť frustrující. Opravdu máme dostatek azylových domů, kam se mohou oběti rychle uchýlit? Máme dost rychlé psychologické pomoci obětem? Máme systematizované ohleduplné výslechy u policie a u soudu?

Máme robustní prevenci? Vymáháme důsledně současné zákony? Asi sotva. Násilí na ženách a domácí násilí je nejzbabělejší násilí proti slabším obětem a děje se tam, kde by se měl člověk cítit bezpečně. Myslím, že naše společnost obětem mnoho dluží. Proto bych byl rád, kdyby ratifikaci podpořili středočeští senátoři Petr Štěpánek, Pavel Kárník, Ivo Trešl, Adéla Šípová, Tomáš Czernin, Zdeněk Hraba, MUDr. Bohuslav Procházka, Jarmila Smotlachová, MUDr. Raduan Nwelati, Jiří František Oberfalzer.

O pocitech obětí velmi dobře vypráví divadelní hra "Na první pohled" k vidění ve Švandově divadle. To nemají senátoři daleko. Pokud tuto úmluvu neratifikujeme, bude to velká ostuda a hanebný vzkaz k minulým a zejména budoucím obětem, většinou ženám a dětem.

A že vše z úmluvy už v legislativě máme? Tak tím spíš jí můžeme bez obav ratifikovat, ne?