Osobně se samozřejmě nedostavil, jelikož již není dlouho mezi živými, ale je přímo v bruselském sídle Evropského parlamentu představen prostřednictvím fotografické výstavy a nové životopisné knihy. Stalo se tak z mého podnětu a důvodem připomenutí odkazu tohoto českého velikána, je letošní 100. výročí založení Jedličkova ústavu v Praze.

Jedličkův ústav neboli "jedličkárna" je znám snad každému Čechovi. O osudech člověka, který tento ústav vybudoval a dal mu své jméno, se toho ale v českém povědomí moc neví. To je nutné napravit a letošní kulaté výročí fungování ústavu je k tomu dobrou příležitostí. Život a dílo Rudolfa Jedličky dosud nebyl zpracován v podobě uceleného životopisu. Tento stav se nyní mění, protože díky Aleši Dvořákovi nyní vychází životopisná kniha s názvem "Rudolf Jedlička - samaritán v bílém plášti". A na základě této knihy byla připravena i fotografická výstava, která je dnes zahajována v Evropském parlamentu.

Životní cesta Rudolfa Jedličky je fascinující. Během relativně krátkého života trvajícího necelých 57 let dokázal to, co málokdo jiný a to nejen u nás, ale v celosvětovém měřítku. Jedlička vystudoval v Praze medicínu a okamžitě po absolutoriu se vrhl do práce a zavádění nejnovějších metod léčby. Fascinoval jej tehdy právě vynalezený Roentgenův přístroj a ten také doktor Jedlička dostal do české praxe. Je příznačné, že jako lékař tuto technologii zkoušel nejdříve sám na sobě. Na což také doplatil tím, že přišel o část prstů a dlaně na jedné ruce. To jej ale vůbec neodradilo.

Rentgenem to u Jedličky začalo, ale zdaleka neskončilo. Již před 1. světovou válkou se stal předsedou Spolku pro léčbu a výchovu mrzáků. který si dal za cíl vybudovat a provozovat ústav pro tělesně postižené děti. Tohoto cíle se Jedličkovi podařilo dosáhnout v roce 1913 a to díky jeho vlastní iniciativě a investování vlastních peněz a získání dalších soukromých investorů. Péče o tělesně postižené děti se v tomto ústavu prováděla podle nejmodernějších metod, kde cílem bylo i tyto lidi dostat do normálního života. Tohoto cíle se podařilo dosahovat a podobné instituce po celém světě začaly Jedličkovy metody používat rovněž.

Kromě toho se ale Jedlička zasloužil ještě o další velkou pražskou instituci a to o vznik a fungování sanatoria v Podolí. Tato stavba je také známá jako Ústav pro matku a dítě a slouží dodnes jako jedna z pražských porodnic. Její budova stojí přímo pod Vyšehradem u řeky Vltavy.  U zrodu této nemocnice stál opět Rudolf Jedlička. Stejně jako v případě Jedličkova ústavu to byla role zakladatelská a opět šlo o soukromou iniciativu a soukromou investici. Jedlička dal dohromady skupinu českých lékařů - kolegů z university. Ti dali dohromady základní kapitál a v bance si půjčili další peníze a špičkové sanatorium, které bylo nejmodernější v celém tehdejším Rakousku-Uhersku. Sanatorium bylo otevřeno v roce 1914 a funguje dodnes.

Když se zamyslíme nad dílem Rudolfa Jedličky, musíme si položit otázku, proč to všechno vlastně dělal. Byla v tom jeho víra nebo lékařské přesvědčení nebo něco jiného? Každopádně však musím poukázat na to, co v dnešní době "welfare state" čím dál více zaniká. A to je osobní iniciativa a osobní investice a osobní podstupování rizika. Jedličkovi nikdo nenařídil, že má dělat to, co dělal. Nikdo mu na to ani nedal žádné granty a nestála za ním ani žádná zdravotní pojišťovna nebo ministerstvo zdravotnictví. On to udělal sám se svými kolegy a za soukromé peníze. To je na jeho zakladatelském díle to nejcennější. Solidarita s lidmi postiženými krutým osudem projevená tímto způsobem je to nejcennější, co může člověk udělat.

Je toho hodně, co profesor Jedlička stihnul vykonat. Právě proto si je třeba tuto mimořádnou osobnost připomenout.