Přemýšlel jsem, jak bych před pár lety na střední reagoval, kdybych se po tolika měsících distanční výuky měl vrátit zpět do školy. Nebudu si to idealizovat, taky bych byl zaskočený a neskákal radostí.

Zpětně bych si vzkázal pár věcí. V první řadě, distanční výuka, jakkoliv nyní působí jako výuka normální, na kterou si všichni zvykli, tak normálem není. Normálem je právě ta výuka prezenční. Všichni bez rozdílu chceme návrat do normálního života, ať už je to pro někoho možnost pracovat, chodit do restaurace, do fitka, do kina atd. Normál ale musí přijít i ve školství.

Zároveň důležitá věc: nezdá se to, ale měsíce distanční výuky budou mít v budoucnu obrovské ekonomické dopady kvůli poklesu vzdělanosti. Podle odborníků z institutu IDEA jde za týden až o 33 miliard.

Vnímám ale obavu studentů, že po návratu nebudou dělat nic jiného než psát testy. Mám za to, že po návratu do školy by se mělo zopakovat to důležité, co se stihlo, dohnat, co se nestihlo, a probrat to, na co distanční výuka nebyla ideální. Poslední týdny nemají sloužit primárně k tomu dohnat co nejvíc známek (čímž přirozeně neříkám, že by se neměl napsat ani jeden test, ale zkratka všeho s mírou).

Poslal jsem dnes ministrovi školství dopis, v němž jsem ho poprosil, aby (pokud to vidí stejně) se v otevřeném dopisu s touto výzvou obrátil na ředitele a učitele. Po tolika měsících má mít naprostou prioritu vzdělanost a ne počet napsaných testů. Věřím, že to tak cítí i učitelé.