Děkuji za slovo, pane předsedající.

Já jsem chtěl nejprve zmínit vlastně věc, kterou vnímám trochu jako problém u tohoto tisku, že se... vlastně obsahuje dvě věci, které spolu příliš nesouvisí. A obě budou mít vlastně obrovský vliv, a já se obávám toho, že ta debata o bydlení a hypotékách vlastně zcela zastíní tu debatu o roli národní banky na volném trhu úvěrových operací.

Myslím si, že obavy národní banky v oblasti hypotečního trhu jsou poměrně odůvodněné především ve vztahu k tomu, co se stalo třeba v Irsku nebo v jiných zemích v období hospodářské krize a velkého poklesu. Tam prostě dochází k poklesu cen nemovitostí o desítky procent. V Irsku to bylo v některých, v Dublinu třeba až o padesát až šedesát procent a potom skutečně dochází k obrovského nárůstu lidí, kteří nejsou schopni splácet ty původní úvěry, případně nemají vůbec motivaci splácet ty původní úvěry. A je myslím férově přiznat, že ty banky, které jsou pod tvrdým konkurenčním tlakem, aby ty hypotéky prodávaly, tak nejsou úplně motivované se chystat na takovouhle krizi, protože vědí, že když přijde, tak nakonec je ten stát stejně zachrání, protože jinak by se zhroutil celý bankovní sektor. Takže podle mě ty obavy jsou namístě. A je namístě bavit se o tom, která opatření jsou rozumná, a která nejsou rozumná.

Na rozdíl od pana předsedy Kalouska si myslím, že výjimka pro mladé lidi je naprosto namístě. Právě z toho důvodu, že statisticky, člověk, kterému je pětatřicet a bere nějaký plat nebo mzdu, nebo třicet šest, abych byl přesný, tak je méně rizikový, než člověk, kterému je čtyřicet pět a bere úplně stejný plat nebo mzdu. To znamená, že ve chvíli, kdy národní... statisticky samozřejmě. Samozřejmě na úrovni jednoho klienta to může být jinak, ale jako celá věková skupina. Takže ve chvíli, kdy národní banka nastavuje ta kritéria pro celý trh, tak je namístě zohlednit ten statistický rozdíl mezi těmi jednotlivými účastníky toho trhu. Takže tam si naopak myslím, že je to rozumné diferencovat. Já si myslím, že vlastně otázka, na kterou bychom se měli více zaměřit, je otázka toho, co dneska nastává, že se část těch hypoték nebo hypotečních úvěrů přesouvá normálně do spotřebitelských úvěrů. To znamená, že člověku dají hypotéku jenom na 80 %, ale on si na 10 % vezme spotřebitelský úvěr, takže to kritérium Loan to Value úplně neřeší ten problém poklesu cen na omezení schopnosti splácet.

A možná tady tenhle problém by si zasloužil daleko víc pozornosti než to DTI a DSTI. A já tady vidím jako potenciální velkou slabinu té regulace. Nedávno jsem si sám pořizoval hypotéku, a první věc, co mi nabídli, byl spotřebitelský úvěr, který mi pomůže pokrýt těch 10 nebo 20 %, které člověk musí mít, nebo musí složit sám. Takže rozhodně si nemyslím, že to je virtuální problém a zaslouží si to větší pozornost. Důvod, proč já budu hlasovat pro vrácení k přepracování, je ta druhá část. To jsou ty obchody na volném trhu a úvěrové operace. Chtěl bych se zeptat, jestli ten zákon - pana guvernéra, jestli ten zákon skutečně umožní, aby národní banka kupovala například dluhopisy soukromých firem, aby kupovala jejich pohledávky, aby vlastně národní banka třeba zachraňovala nějakou korporaci, jejíž význam je značný pro hospodářství celé ekonomiky, takže to bude odůvodnitelné cenovou stabilitou.

Já si myslím - a v tomhle souhlasím s kolegou Kalouskem, že je potřeba dobře vyvážit pravomoci vlády a národní banky v otázkách hospodářské politiky. A jestli tedy chápu dobře tu míru rozšíření pravomocí ČNB v těchto oblastech, tak hrozí, že například prezidentské volby se stanou kolbištěm, kde se bude řešit zásadní ekonomické směřování země. A vlastně to v důsledku může i ohrozit právě tu nezávislost České národní banky na politické moci, protože pokud přijmeme toto razantní rozšíření pravomocí, tak bude daleko větší motivace ten prezidentský úřad obsadit právě s dopadem na to, kdo v té bankovní radě bude, a co bude nebo nebude dělat. Takže tady já vidím poměrně značné riziko, které by si zasloužilo velmi podrobnou debatu, která bohužel z podstaty věci bude zastíněna debatou o dostupnosti bydlení. A kdo může za to, že rostou ceny nemovitostí.

Poslední poznámka ještě zpátky k tomu hypotečnímu trhu. Je potřeba si uvědomit, že dostupnost hypoték je jeden z faktorů, který ovlivňuje samotnou cenu nemovitostí. Ve skandinávském světě se v několika zemích stalo, že se staly běžnými hypotéky na dobu, která třeba převyšuje i život člověka s tím, že v praxi splácí jenom úroky té hypotéky a třeba má hypotéku na sto let, a to samozřejmě způsobí obrovský příliv kapitálu na ten nemovitostní trh. A ten obrovský příliv kapitálu způsobí i růst cen nemovitostí. Takže sice krátkodobě rozšíříme počet lidí, kteří si můžou dovolit hypotéku a pořídit nemovitost, ale dlouhodobě to vede k obrovskému zvýšení cen nemovitostí k nafukování té bubliny.

A uvidíme, co se stane, až přijde další větší zpomalení. Naposledy v Praze klesaly ceny nemovitostí o 20 %, když přišla krize.

Takže si myslím, že tohle je téma, které si zaslouží pozornost. Byl bych velmi obezřetný s těmi soudy, že tady všichni dobře splácejí, tak to nemusíme řešit, protože to se ukáže až v krizi, jestli je ten systém stabilní.

Mějme na paměti i to, že to není hra s nulovým součtem, že to, kolik peněz na ten nemovitostní trh pustíme, také ovlivní to, jaké budou ceny.

Děkuji za pozornost.