Setkání nejen na mne udělalo  velký dojem a musím se přiznat, že obsah většiny vystoupení vyzníval jako jasný důkaz, že sledujeme postupnou změnu rozhodování ve světě, pro některé výměnu hegemona, pro další přinejmenším nejvýznamnější změnu poměru sil na planetě.  Je předčasné hodnotit, jak daleko tento vývoj skutečně dospěl, ale je jasné, že pokud tomu tak skutečně je, hrozí vždy riziko, že ten dosud nejsilnější, který začíná ztrácet, může situaci ustát a reagovat na ni racionálně a minimalizovat škody pro sebe i rizika pro ostatní, může ale také kolem sebe začít obrazně řečeno kopat. A to nejsou samozřejmě jediné dramatické změny, kterých jsme svědky. Navíc Trumpova zahraniční politika je zatím všeobecně považována za impulzivní a chaotickou, bez nějakého strategického ukotvení a nepříliš korespondující s předvolebními sliby.

Z toho důvodu jsem byl samozřejmě zvědav na novou Národní bezpečnostní strategii USA, kterou měl Donald Trump, stejně jako jeho předchůdci, předložit veřejnosti, což také koncem prosince udělal. A vzápětí následovaly další dokumenty Trumpovy administrativy, které na tuto Strategii navazují.

Jak už to v USA bývá a jinak by asi ani nemohlo být, má člověk chvílemi pocit, že dokument je určen především Američanům a chvílemi dělá spíš dojem nějakého předvolebního manifestu amerických Republikánů. Problém je v tom, že si prostě zaslouží pečlivého studium a analýzy a jistě je dnes na mnoha úrovních jejích předmětem.

Vždyť přes všechny dramatické změny jsou Spojené státy stále ještě vojensky, ekonomicky, finančně a zřejmě i technologicky nejsilnější zemí světa, reprezentují a prosazují zájmy klíčových globálních kapitálových skupin a jejich chování rozhodujícím způsobem ovlivňuje situaci ve světě. A to ať už pozitivně, tak zejména negativně. A to nemluvím o jejich jaderném arsenálu.

Žel z tohoto hlediska mám ze Strategie ty nejhorší pocity. Když odmyslím její konstatování, že se ve světě leccos změnilo, konstatuje i to, že pro USA vyrostli významní konkurenti v podobě právě ČLR a Ruské federace, ale staví se k tomu typicky „americky“. Jednak toho podle ní dosáhly vlastně švindlem, protože zneužily „naší dobré vůle“, za druhé nenechává nikoho na pochybách, že to tak, stručně řečeno, nenechá, a že si, jinými slovy, o nějakém tom multipolárním světě vzájemně výhodné a rovnoprávné spolupráce můžeme nechat jen zdát. Dokonce pro Čínu a Rusko, oba nové hlavní protivníky, vymysleli v Bílém domě nový termín: „REVIZIONISTICKÉ STÁTY“. Tedy státy, které by chtěly revidovat naprosto výsadní postavení USA  i heslo „AMERICA FIRST“ a tím prý chtějí zpochybňovat americkou moc, vliv a zájmy. Ale to, že stav, který nastal před třiceti lety, kdy se USA nečekaně staly jasným hegemonem a po dlouhá léta si mohly dělat ve světě co chtěly, už nenávratně skončil, to snad už pochopil každý a evidentně si toho jsou vědomi i v Bílém domě. Jak už jsem ale řekl, reagují po svém.