Vážený pane předsedající, vážený pane premiére, členové vlády, paní a pánové.

Dovolte mi, abych rozdělil své vystoupení do tří poměrně jednoduchých částí.

První část je otázka pravidel a v podstatě mám štěstí, že hovořím po předsedovi KDU-ČSL, protože on se tady pravidla odvolával. Zásadním ústavním pravidlem v České republice, a nikoliv tradičním, ale psaným pravidlem, je Ústava České republiky. A ta říká v článku 5, že náš politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran.

K tomu článku 9. Je jasně stanoveno, že výkladem právních norem nelze oprávnit, odstranit nebo ohrožení základních (?) pravidel demokratického státu. A potom platí pravidlo, které je podle mého soudu důležité a které nechtějí uznat ti, kteří musí mít ve svém názvu "demokratické", ať už je to název politické strany, nebo ti, kteří o demokracii mluví, ale demokracii si představují jako souhlas s jejich názorem. A to je článek 21 Listiny základních práv a svobod, kde se v odstavci 4 hovoří, že občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. To si myslím, že je docela zásadní věc. Jestliže v parlamentních volbách do této Sněmovny vstoupilo devět politických stran, tak všech devět politických stran má právo jednat o jakémkoli vytvoření politického režimu tohoto státu, protože to je ona svobodná soutěž politických stran. Ale někteří říkají, že není možné, aby ten, kdo je v určité politické straně, se na té správě státu podílel. Tvrdí to od roku 1990 a změna těch pravidel je poměrně složitá, protože ne všichni mají právo se na té správě podílet, protože někteří to z úzkých politických stranických důvodů prostě odmítají a zaklínají se demokracií, zaklínají se tím, že to přece není možné, když to nejsou oni, aby to byl někdo jiný. Je to jejich svaté právo to říkat, akorát si o nich občané pomyslí své, když si uvědomí obsah článku 21 odstavec 4 Listiny základních práv a svobod, který snad platí pro všechny občany České republiky, a to nemluvím o mezinárodním paktu nebo o Evropské úmluvě o lidských právech.

Druhá věc, ke které bych se chtěl obrátit, je otázka programová. Četl jsem řadu příspěvků, a dokonce i dnes jsem si vyslechl, že se tady o programu nemluvilo. Já s tím zásadně nesouhlasím. Dovolte mi, abych si ponechal tento názor a nevyvracel názor pana předsedy Fialy s tím, že se o programu nejednalo. O programu se jednalo a velmi vážně. Jednalo se o tom, že je potřeba změnit. To, co se tady dělo, že je potřeba změnit, tu divokou privatizaci, že je potřeba změnit ten korupční charakter veřejných zakázek, který tady byl zaveden v 90. letech, že je potřeba změnit to, co se tady v tomto státě dělo. A o tom nikdo nepochybuje. Na základě toho dlouhou dobu Komunistická strana Čech a Moravy představovala a dokonce v roce 2013 se stala nejsilnější opoziční politickou stranou, že otázku revize toho, co se tady v privatizaci dělo, si převzaly další politické strany, je jenom správné. Já to vůbec nezpochybňuji, protože to je opravdu potřeba. Já si pamatuji tu debatu v roce 2010, 2011 v té vládě Petra Nečase, ve které byly tzv. Věci veřejné, které se potom rozpadly na jiné politické subjekty, a pamatuji si i na výrok bývalého ministra vlád z 90. let a známého pražského advokáta, který mi napsal docela překvapivě e-mail, že při jednání o vyslovení důvěry vládě Petra Nečase mi musí dát za pravdu v řadě věcí, když jsem tehdy odmítal dát důvěru takové vládě, byť měla zajištěnou obrovskou většinu tím, jak uzavřela koalici.