Ono známé rčení, že méně je někdy více, kopíruje v tomto případě jiné rčení - že vlk se nažral a koza zůstala celá. Tady platí jediné - NIC by bylo nejvíce, protože to méně je velmi ponižující.

Hovořím o zvýšení starobních důchodů od 1. ledna příštího roku o směšných 355 korun na průměr 21 059 korun. Nebavíme se, kolik procent lidí je pak reálně pod tímto průměrem. A to jsme stále v době, kdy životní nákladní rostou doslova hodinu od hodiny. Představte si, že celý život poctivě pracujete, vychováváte děti, pečujete o domácnost atd. a na stará kolena se možná v průměru dočkáte jedenadvaceti tisíc.

Já vím, řeknete si, když jsou na to dva, dají v průměru měsíčně dohromady lehce přes 42 tisíc, a co už důchodce potřebuje (potřebuje třeba léky, které určitě nejsou z levného kraje), že? Když mě tímhle argumentem občas někdo ohromí, opáčím mu - v jakém století žijeme? Kam se vypařila lidskost? Cožpak je starý člověk odsouzen k živoření? Důchodce nemá právo důstojně žít? Nebo... Prý ať se o své starobní rodiče postarají děti. Jenže ty děti už také mají děti, mají rodiny, a nepatří-li k tzv. elitě, žijí často od výplaty k výplatě, natož aby něco uspořili, a ještě k tomu přispívali svým rodičům.

Solidárnost je v polistopadové době jedním z nejskloňovanějších podstatných jmen ve všech existujících pádech. Dokonce vídáme reklamu na to, že bilboardy pomáhají, když vyzývají k solidaritě s těmi, kteří nemají na lékařskou péči. V této souvislosti se nutně vkrádá otázka: A s kým je vlastně solidární náš stát?

S uprchlíky? Ano! S migranty? Ano! S těmi, kteří se chtějí něčím vymykat? Ano! Se zbrojním průmyslem? Ano! S Green Dealem? Jakbysmet! S těmi všemi a s tím vším je český stát solidární, možná nadmíru. Ale je to bezpochyby na úkor vlastních občanů, jinak by to ani nebylo možné, resp. té většiny, která plní státní kasu v logickém očekávání, že stát k nim bude solidární v důchodovém věku, když si na něj celý život platí. Jenže není.