Vážený pane předsedo, členové vlády, paní a pánové. Dovolte mi, abych uvedl důvody, proč jsem podporoval jak svolání mimořádné schůze, tak zařazení tohoto bodu.

Jako mladý začínající politik jsem v roce 1991 byl poslancem Federálního shromáždění České a Slovenské federativní republiky a podílel jsem se na přijetí Listiny základních práv a svobod. Je to 30 let a cca jeden měsíc, co uplynulo od té doby, kdy Listina spatřila světlo světa. Byl to velký kompromis, ale také velký krok kupředu, kdy bylo jasné, že občan je zákonem pouze omezován nebo mu lze uložit nějakou povinnost, a stát musí udělat všechno pro to, byť podle podzákonných norem, aby to bylo občanovi umožněno. To platí nejen pro státní správu, ale platí to i pro vládu.

A já jsem ani v neděli dopoledne ještě nevěřil tomu, že přes čtvrteční rozhodnutí Poslanecké sněmovny vláda znovu nouzový stav vyhlásí. Klub KSČM ve čtvrtek na jednání o nouzovém stavu udělal všechno pro to, aby vláda měla nástroje, které může použít, aby nedošlo k žádnému chaosu, aby ty věci, které jsous nutné pro zvládání pandemie, byly učiněny. Děkuji všem, kteří hlasovali pro návrh usnesení, kterým ministr obrany byl povinován uložit náčelníkovi Generálního štábu, aby vojáky nestáhl. Děkuji kolegovi Víchovi, který formuloval společně se mnou ten návrh usnesení. To bylo pro mě rozhodující. V ten moment jsem věděl, že nikdo nebude vyřazen z toho boje proti pandemii a že jsme schopni zvládnout tu situaci tak, jak se rozdílně v jednotlivých místech republiky vyvíjí.

Se zděšením jsem zjistil, že ti, kteří tady mluvili o neschopnosti vlády, ti, kteří říkali, že oni by to dělali lépe, že nechtějí nést odpovědnost za to, co se tady děje. Dobře jsem rozuměl panu kolegovi Stanislavu Juránkovi, když tady hovořil o tom, co to znamená pro hejtmany krajů. Měl jsem zkonzultováno s mnoha lidmi, kteří se zabývají jak epidemiologií, jak zdravotním systémem, jestli to půjde nebo nepůjde. Ale to rozhodnutí vlády mě opravdu překvapilo. Nevydržel jsem a publikoval jsem několik komentářů k této věci.