S přednostním právem doufám, že to ale za dvě minuty stihnu, a přesto jsem se hlásil s přednostním právem. Víte, pan kolega Bauer řekl jednu věc, která mne zaráží. Ano, je to těžce vyjednaný kompromis, ale ten kompromis, který se tady uzavíral, je dán tím, že v roce 2008 ten kompromis někdo porušil. Byl to Mirek Topolánek a jeho vláda, která tuto věc zavedla a svým způsobem to byla věc, kterou Ústavní soud České republiky jako jedinou věc v tom tzv. Topolánkově batohu zrušil.

Zavedení karenční doby je chybou. Já chápu, že řada z vás vnímá zdravotní pojištění jako kvazidaň. Ona se také tak chová, ale jako pojištění to bylo zavedeno a jestli nastane pojistná událost - a paní kolegyně Valachová tady říkala na příkladu ozbrojených sborů - to pojistné plnění má být plněno. To je realita. A od dvacátých let minulého století tomu tak bylo. A je na nás, abychom buď řekli, že to bude daň, že to bude součást daně, a potom se bude zacházet jinak než při pojištění, anebo tomu budeme dál říkat zdravotní pojištění, a v tom případě musíme při té pojistné události tzn. při nemoci normálně platit to, co si ti lidé předplácejí právě v tom, že platí zdravotní pojištění. A to platí jak zaměstnavatel, tak zaměstnanec, takže v tomto ohledu je potřeba si nalít, jak se říká, čistého vína: ano, ten kompromis tady porušil někdo jiný v roce 2008. Nebyla to vláda žádná jiná než Mirka Topolánka a Ústavní soud jim ho zrušil. Že se to po roce 2010 znovu zavedlo na jiném kompromisu, to je jiná záležitost. Ano, deset let tady někdo ten 80 let nebo 90 let starý kompromis porušuje, ale nejsou to zaměstnanci. A myslím si, že zaměstnavatelé právě vyjednáváním o karenční době dostali mnoho úlev, které se toho týkají.