V předlistopadových dobách jsem ho znal jenom z novin. Teprve po Listopadu jsme se setkali při společné práci. Řešili jsme spolu mnohé otázky týkající se našich východních vztahů a obecnější záležitosti naší slovanské minulosti a přítomnosti. Dával mně řadu námětů, které pro mne v té době byly nové a mohly mě inspirovat. Jako znalec ruské problematiky mi umožnil pochopit některé souvislosti, jež později také včlenil do své knihy o Rusku a o »caru Borisovi«. To pomáhalo nejen mně ve složité situaci popřevratového jelcinovského Ruska se orientovat. Bylo mně líto, když ze zdravotních důvodů už nemohl přicházet do budovy ÚV KSČM a dávat nám své podněty. 

Zdeněk Hoření pro mne v minulosti byl jedním z představitelů strany, kterým se věřilo. Nepatřil do žádné skupiny, která v posledních letech boje o socialismus se pokoušela dobýt moc a přizpůsobit ji svému vidění. To jsme i »my dole« věděli. Pro mne, i když se to dnešní mocní, polistopadoví vítězové, snaží znevážit, bylo jím vedené Rudé právo listem, který nejen informoval, ale naznačoval i cestu. A vím, že nebylo vždy právě lehké prosadit některé názory, které byly v rozporu s oficiální linií. Možná proto poté, co byl v Sovětském svazu do čela komunistické strany zvolen Gorbačov, byl vybrán za jediného novináře, kterému nový vůdce umožnil ptát se. To píši bez ohledu na to, jak později se Gorbačov projevil. 

Vážím si neměnné socialistické orientace, která v Zdeňkovi Hořením zůstala, i když v Listopadu 1989 jsme velkou bitvu o socialismus prohráli. Šlo pochopitelně o bitvu, nikoli o prohranou válku. Bude ovšem třeba ještě úsilí řady generací, aby socialismus, sociální rovnost, znovu se staly přáním a cílem většiny národa a nakonec i zvítězily. Ale nepochybuji o tom, že tomu tak bude. Stejně jako o tom nepochyboval Zdeněk, váš nejbližší, otec i dědeček, náš soudruh.

Převzato z Profilu.