Je zřejmé, že stávající nizozemská vládní koalice svůj poměrně rázný postoj vůči tureckým demonstrantům zaujala i s ohledem na blížící se volby. Násilnosti imigrantů nakonec mohou u voličů pomoci oběma stranám. Vládě za svůj rázný postoj, ale bezpochyby i Geertu Wildersovi, který dlouhodobě kritizuje nizozemskou imigrantskou vítací politiku. 4 milióny obyvatel z řad imigrantů hovoří za vše.

Z hlediska sestavování nové vlády ve své podstatě není ani tak důležité, zda ve středečních volbách získá Geert Wilders o pár procent více či méně (dlouhodobě se pohybuje okolo 15 %), neboť další strany deklarovaly snahu nevpustit Stranu pro svobodu do vládní koalice. Zásadnější bude, zda při povolebním vyjednávání některá z parlamentních stran uvedené předvolební sliby poruší. Nejzajímavější bude dopad voleb na další dlouhodobý vývoj v Evropě. Političtí oponenti, kteří se vymezují ve všech státech Evropské unie proti imigrantské vítací politice, proti byrokratickému diktátu EU, proti imperiální politice mocností apod. získávají dlouhodobý vliv u voličů.

Stávající vládní elity mají na výběr ze dvou možností. Buď vliv národních stran omezí tím, že alespoň do určité míry přijmou politické postoje této části veřejnosti nebo i nadále budou tyto názory ignorovat. Druhá možnost nahrává v dlouhodobém horizontu politickým subjektům reprezentující národní zájmy, neboť mohou i nadále posilovat a získávat nespokojené voliče.

V Německu i Francii je vznik třetí síly reprezentující národní zájmy již dlouhodobě viditelný. Hra na pravici a levici v podání Německé CDU a SPD či francouzských republikánů a socialistů širokou veřejnost již unavuje. Zvláště pokud je jejich společným hlavním zájmem nepustit k vládě nikoho dalšího. Pro tento cíl jsou ochotny ustoupit i od svých programů.

Národním stranám i jednotlivým kandidátům například Marine Le Pen to hraje do karet. Jsou automaticky pasováni do role jediných představitelů opozice vůči celému stávajícímu establismentu.

Naposledy jsme něco obdobného viděli u našich jižních sousedů. Přestože se proti Norbertovi Hoferovi ze Svobodné strany Rakouska postavili sdělovací prostředky i představitelé dalších stran, kandidát svobodných dokázal oslovit více než 46 % voličů. Je jen otázkou času, kdy obdobné úspěchy bude národní opozice slavit i v dalších státech.