Ve středu 29. srpna 2018 byla ohlášena 6. schůze podvýboru ústavně právního výboru pro problematiku exekucí, insolvencí a oddlužení. V polovině září má být návrh s připomínkami projednán, avšak podstatu problému předlužování nijak neřeší.

Schůze měla jediný bod programu a to Pozměňovací návrhy k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (sněmovní tisk číslo 71)

Ve sněmovním tisku se můžeme dočíst, že tak okázale zdůrazňované změny zákona se nedají považovat za ulehčení, nebo zpřístupnění institutu oddlužení  i osobám, které mají nižší příjmy, což je většina ekonomicky činné populace a jsou bez disponibilních prostředků.

Navíc zákon neřeší podstatu předlužování a počítá nadále s typickým a česky ojedinělým gigantickým příslušenstvím pohledávek, která převyšují mnohonásobně jistinu, tedy samotný původní dluh.

Nedostupnost možnosti oddlužení pokračuje i po změnách v § 395, kde se vkládá nový odstavec, který praví: ”Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže výše pohledávek dlužníkových nezajištěných věřitelů přesahuje tisícinásobek existenčního minima podle zvláštního právního předpisu. To neplatí, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které tito věřitelé při oddlužení obdrží, dosáhne alespoň 30 % jejich pohledávek, ledaže souhlasí i s plněním nižším.

Opomenu šalamounský závěr odstavce, protože jakékoliv ”ledaže” se rovná úvaze o výhře ve Sportce = úspěch nula. Pokud nahlédneme do spisů současných insolvencí, většinou z dlužníka bylo vyždímáno 100% až 80% včetně veškerých příslušenství dluhů. Na konci nebyl šťastný a volný, nově startující oddlužený občan, ale troska, roky žijící z minima, které nestačí na pokrytí nákladů obživy a bydlení samostatně žijící osoby. Pět roků v bídě s rizikem likvidačního konkursu, ne-li trestního stíhání za krkem.

To co mě zaujalo, je zamítnutí oddlužení předlužené osobě, jejíž výše pohledávek přesahuje tisícinásobek existenčního minima. To by mělo jakýsi smysl, pokud by výše existenčního minima odpovídala své době. Nikoliv dnešní výši existenčního minima, která činí 2200 Kč. Platné částky životního a existenčního minima jsou stanoveny nařízením vlády č. 409/2011 Sb., o zvýšení částek životního minima a existenčního minima. Tedy životní minimum zůstává nezměněno od počátku roku 2012, kdy nařízení nabylo účinnosti dnem 1. ledna 2012.

Dnes máme září roku 2018, tedy výše životního a existenčního minima se neměnila po 1. září 2018 celkem 80 měsíců!

Základní částka pro výpočet dávek, ale i nezabavitelného minima je stejná již déle, než šest a půl roku a změny nejsou v dohlednu a pokud vláda přece má navýšení v úmyslu, rozhodně nepůjde o efektivní navýšení, které pokryje růst spotřebitelských cen a cen nájmů a služeb za uvedené období necelých sedmi roků. A za 7 roků se ceny nájmů, energií, vody, tepla, potravin i spotřebního zboží a služeb i léků navýšily téměř o třetinu, v některých případech o procentuálně mnohem vyšší částku.

České exekuce zastavují veškeré příjmy dlužníka a způsobují další exekuce a tím o přísun klientů má dluhový průmysl postaráno. Tak je potom v České republice běžné, že člověk, který před lety původně dlužil třeba jednomu věřiteli 15 000 korun, dnes má již několik exekucí, které v souhrnu s příslušenstvím a trvajícím růstem úroků, činí milion, dva i více a dostáváme se na tisícinásobek částky 2200 korun hravě a bez problémů a u většiny občanů, postižených českým dluhovým průmyslem.

Návrh tedy nesplňuje základní požadavek, který nese podstata řešeného problému, čímž je předluženost způsobená mnohonásobně vyšším příslušenstvím dluhů.

Stále se tu počítá zisk soukromého exekutora a palmáre advokátů a samozřejmě bezkonkurenční a stále běžící sankční poplatky a úroky, což v součtu vše činí ve většině případů až 80% dluhů předlužených osob, kterých by se změna měla dotýkat.

Nejhorší skutečností je pak zjištění, že opět nejde o záchranu předlužených osob, ale o snahu doždímání zisků právě exekutorů, advokátů a insolvenčních správců. Jejich podíl je totiž řešen prioritně a jistina dluhu, náležící věřitelům, není podstatou návrhu, ale podružným prvkem. Stále se řeší tzv. ”výdaje” dluhových parazitů.

V § 398 se praví:

„(4) Nestačí-li částka podle odstavce 3 k uspokojení všech pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim postavených na roveň, uspokojí se nejdříve odměna a hotové výdaje insolvenčního správce, poté pohledávka podle § 390a odst. 5, poté pohledávky věřitelů na výživném ze zákona, poté záloha na úhradu odměny a hotových výdajů insolvenčního správce a poté náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty. Ostatní pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uspokojí poměrně. Po uspokojení těchto pohledávek rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce částku podle odstavce 3 mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení.

Věřitel zde vyznívá jako jakási přidružená vedlejší položka zamýšleného vylepšení dluhového podnikání. Nejprve tedy odměna a hotové výdaje insolvenčního správce a záloha na úhradu odměny a hotových výdajů insolvenčního správce a poté náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty. Věřitelé se ztrácí nejen v textu kamsi na nepodstatná pořadí, ale i fakticky v procesech navrhovaných změn. Zákon neformuluje jasně podružnost příslušenství, nehledě na fakt, že mnohé pohledávky pochází z dob, kdy poplatky byly vyšší a za příslušné dlouhé období se navýšily součty úroků na neúnosnou míru a činí většinový podíl řešené pohledávky.

Bylo by logické, kdyby v zájmu uspokojování věřitelů, byly sankční úroky a odměny všech přísavek a parazitů na dluhovém průmyslu, až za vyrovnáním čisté pohledávky a kdyby tyto položky činily nejvýše 25% výše celkové dlužné částky, která je předmětem insolvence.

S ohledem na mimořádně vysoké dlužné částky (díky příslušenství) a na katastrofálně vysoký podíl populace, která je postižena předlužením (díky příslušenstvím), by bylo vhodné přehodnotit situaci a i formou jednorázového procesu a mimořádného opatření, zbavit předluženou část populace, tohoto příslušenství, alespoň o jeho podstatnou část a snížit veškeré odměny podnikajících osob v českém dluhovém průmyslu i úroky na jakési minimum, které by nepřevyšovalo dluh zdaleka ani o 35% jeho výše.

Nesmíme tu přehlížet, že podstatou a prvotním zájmem jakýchkoliv zákonů, které řeší pohledávky, tedy exekuce, nebo insolvence, by měl být vždy v prvním pořadí věřitel a pak dlužník. Tedy jde o to, aby zákony řešily uspokojení věřitele a oddlužení dlužníka. A až teprve potom splacení nutných výdajů kolem procesů exekucí a insolvencí. Ne naopak, jak je tomu i v tomto nyní nově řešeném návrhu. A ne úplné dnešní české náklady insolvenčního správce, soukromého exekutora, advokáta a dnešní české sankční a stále během exekuce běžící úroky, které v jiných státech jsou již kvalifikovány jako trestný čin lichvy.

Až do poloviny září 2018 je možné podávat pozměňovací návrhy, tedy k současným pěti nic moc neřešícím návrhům, je možné přidat další, již jen šest pracovních dnů včetně dnešního dne až do pátku 14. září. Pak návrh patrně projde s kosmetickými úpravami, které podstatu problému předlužování velké části české populace neřeší a neřeší ani problém věřitelů, ale klasicky garantuje jisté zisky všech zúčastněných podnikatelských subjektů českého dluhového průmyslu.