Ministryně financí Alena Schillerová s jejím návrhem na zrušení plateb zdravotního pojištění za státní pojištěnce patrně nechápe základní systém financování státu. Fascinovala mě zpráva o zrušení superhrubé mzdy, což bych samozřejmě uvítal, jako každý a k čemuž mělo dojít dávno. Ovšem poněkud nechápu návaznost tohoto kroku na zrušení plateb zdravotního pojištění za státní pojištěnce, přesněji jak tyto dvě věci mají souviset.

Zrušení plateb zdravotního pojištění za státní pojištěnce by znamenalo, že za státní pojištěnce nebude platit nikdo. Státní pojištenci jsou mj. děti do ukončení jejich povinné školní docházky, dále studenti do 26. roku za předpokladu pokračování studia, za ženy na mateřské a osoby na rodičovské dovolené,  za osoby pobírající některý z důchodů, za evidované na úřadu práce atd.

Ovšem paní ministryně poněkud zapomněla, že všichni tito lidé budou potřebovat zdravotní péči a pojištěni být musí.

Zákon č. 48/1997 Sb. O veřejném zdravotním pojištění mluví jasně. Pojištěncem je člověk od narození.

V podstatě by ale šlo pouze o přesuny položek, ovšem v konečném důsledku by platil opět stát, čili chybějící pojistné by bylo státu nahrazeno navýšením pojistného ekonomicky aktivním, tedy zase by to zaplatili zaměstnanci, podnikatelé, OSVČ ještě vyššími odvody.

Stát letos za každého svého pojištěnce odvádí 1018,- Kč měsíčně.  Minimální záloha na zdravotní pojištění pro živnostníky letos činí 2208 korun a pro lidi bez zdanitelných příjmů 1803 korun. 

Tedy i tak lidé platí dost a už dnes se téměř nevyplatí pracovat.

Kam se vracíme? Opět má pracující, nebo podnikající občan dávat víc bobtnajícímu státu, pod záminkou populistického kroku ministryně financí? Opět přerozdělování?

Člověk, vyvíjející činnost, musí státu dávat svoje peníze, místo aby si jich užil a to dostává lidi do finančních problémů a potažmo exekucí, kterými trpí dva miliony lidí v ČR a stát drásá lidi dál a dál.

Jakési plácnutí do vody v době před volbami a pokus se zalíbit větou, že „stát něco už nebude platit“. Ale nakonec všechno „někdo“ musí zaplatit a ten „stát“ vždy budou pracující a podnikající, tedy kosmetické upravování položek a opět v neprospěch ekonomicky aktivních.

A nyní mi řekněte, jak takovéto kroky vlády, či ministrů, mají inspirovat lidi k práci, jak má mít občan motivaci k samostatnému podnikání? Ať se podívám kamkoliv v tomto státě, všude vidím vlát rudou vlajku se srpem a kladivem a je jedno, která strana vládne.

Karel Fleischer,
Místopředseda SPR-RSČ Miroslava Sládka